Vzhledem k dopadu digitálních služeb na online i offline svět se státy, nebo v tomto případě nadnárodní unie s přenesenými pravomocemi, stále více snaží tuto oblast regulovat. Žijeme v době, kdy mají velké technologické společnosti nebývalou moc – roční příjmy těchto gigantů ekonomicky převyšují roční rozpočty mnoha států. DSA je první komplexní a závaznou regulací poskytovatelů digitálních služeb v EU po více než dvaceti letech. A poslanci v české Sněmovně budou velmi pravděpodobně v následujících dnech rozhodovat o provázání tohoto EU nařízení s právním řádem ČR. Děje se tak skrze návrh zákona o digitální ekonomice (ST 776), který zmocňuje Český telekomunikační úřad být národním koordinátorem DSA. Ten dle čl. 22 odst. 2 DSA uděluje status tzv. důvěryhodným oznamovatelům (organizacím zaměřujícím se na reportování velmi velkým online platformám). Jedná se o cenzurní byznys, který v ČR i díky štědrým dotacím a soukromým financím kvetl ještě dříve než vešlo nařízení DSA v účinnost.

Co je nařízení o digitálních službách?

Ačkoli má údajně vytvořit „bezpečné online prostředí“, patří DSA k nejnebezpečnějším cenzurním režimům digitálního věku. DSA je právně závazný regulační rámec, který dává Evropské komisi pravomoc prosazovat „moderování obsahu“ na velmi velkých online platformách a vyhledávačích (těch, které mají více než 45 milionů uživatelů měsíčně), které jsou usazeny nebo nabízejí své služby v EU. Většina jeho ustanovení vstoupila v platnost v únoru 2024. Platformám, které nařízení nedodrží, hrozí masivní finanční sankce, případně i pozastavení činnosti. Díky dodržování DSA ze strany platformy mohou být jednotlivci vystaveni cenzuře, může jim být pozastaveno členství v online platformách a mohou být trestně stíháni (podle vnitrostátního práva).

Deklarovaným cílem DSA je „zajištění bezpečného, předvídatelného a důvěryhodného online prostředí, které řeší šíření nezákonného obsahu online a společenská rizika, jež může šíření dezinformací nebo jiného obsahu vyvolat, a v jehož rámci jsou účinně chráněna základní práva zakotvená v Listině [základních práv EU] a usnadněny inovace“.

Komise tvrdí, že DSA vytváří „právní jistotu“, „větší demokratickou kontrolu“ a „zmírňuje systémová rizika, jako je manipulace nebo dezinformace“ – ve skutečnosti se však jedná o autoritářský cenzurní režim, který je v rozporu s demokracií.

Proč je DSA extrémní hrozbou pro základní svobody?

DSA vyžaduje, aby platformy cenzurovaly „nezákonný obsah“, který široce definuje jako cokoli, co není v souladu s právem EU nebo jakéhokoli členského státu (čl. 3 písm. h)). Výsledkem by mohl být nejmenší společný jmenovatel cenzury v celé EU. Autoritářské vlády by navíc mohly tento plán přijmout a tvrdit, že západní liberální státy jej podporují.

DSA je hluboce chybná. Je postavena na myšlence, že „špatným projevům“ lze nejlépe čelit cenzurou, nikoli důraznou diskusí. DSA navíc dává Evropské komisi širokou moc nad tím, jak platformy nakládají s projevy, což podkopává svobodu projevu, která je pro demokratické společnosti nezbytná. Pokud je cenzurní zákon, jako je DSA, „zlatým standardem“, jak Komise vychvaluje svou vlastní konstrukci, autoritářské vlády celého světa tento model snadno přijmou.

Umožnění, aby „nezákonný obsah“ byl potenciálně určován podle vágních a přesahujících zákonů jedné země, staví DSA proti standardům mezinárodního práva, které vyžadují, aby jakékoli omezení projevu bylo přesně definováno a nezbytné. To je velmi problematické vzhledem k rostoucímu počtu absurdních zákonů o takzvaných „nenávistných projevech“, které potenciálně kriminalizují pokojné projevy v celé Evropě.

• Příklad 1: Velmi kontroverzní německý zákon NetzDG, který byl přijat v roce 2017, nutí poskytovatele digitálních služeb prosazovat rozsáhlá online omezení pro určité druhy obsahu, která navazují na ustanovení trestního zákoníku a zahrnují rozsáhlý trestný čin „urážky“. Osoba v Německu by mohla na internetu vidět něco „urážlivého“, co je podle ní podle německých zákonů nezákonné, podat stížnost podle zákona NetzDG a vyvolat stažení obsahu pro všechny země EU, včetně zemí, kde „urážka“ není trestným činem.

• Příklad 2: DSA nutí poskytovatele digitálních služeb blokovat konkrétní osoby nebo zprávy, a to i ty, které pocházejí ze zemí mimo EU, aby je Evropa neslyšela. Latinskoamerický prezident řekne něco, co podle Němce porušuje německé zákony. Podle DSA by tento projev mohl být blokován („obsah moderován“) ze všech zemí EU.

Jak DSA cenzuruje projevy?

DSA je srdcem evropského cenzurního průmyslového komplexu, který se skládá z řady vzájemně provázaných předpisů a kodexů, jež dávají nezodpovědné byrokracii širokou pravomoc cenzurovat projevy. Cenzura probíhá prostřednictvím rozsáhlých sítí „moderování obsahu“ ve spojení s mocným donucovacím mechanismem, který nutí platformy k dodržování předpisů.

„Moderování obsahu“

Nikým nevolená a z velké části neodpovědná Komise se pod hlavičkou DSA umožňuje provádění rozsáhlé cenzury ve jménu „veřejné bezpečnosti“ a „demokracie“. Činí tak prostřednictvím komplikované megastruktury, která Komisi umožňuje tahat za nitky cenzury, činit soukromé podniky spoluviníky a nutit je k dodržování pod hrozbou drakonických pokut. DSA vytváří cenzurní průmyslový komplex sestávající z rozsáhlé sítě externích práskačů, tedy slovy nařízení „důvěryhodných oznamovatelů“ obsahu, národních koordinátorů, monitorovacích reportérů a dalších orgánů, v jehož čele stojí Evropská komise. Jedná se o obchodní model závislý na vyhledávání obsahu k cenzuře a neslučitelný s normami právního státu. Tato struktura je pro běžného občana záměrně nepřehledná, aby mohl určit, co je povolený projev. Vzhledem k tomu, že platformy mají povinnost moderovat obsah, může se Komise schovat za DSA a tvrdit, že sama projevy necenzuruje.

DSA se vztahuje přímo na všechny členské státy, aniž by vyžadovala vnitrostátní provádění. Vnitrostátní regulační orgány pracují se stávajícími právními rámci a vytvářejí nové struktury, aby mohly DSA uplatňovat vedle vnitrostátních právních předpisů. V případě rozporu má DSA přednost před vnitrostátními zákony.

Obsah kontrolují takzvaní „důvěryhodní oznamovatelé (v originálu trusted flaggers)“, včetně nevládních organizací a soukromých subjektů, a mohou se na něm podílet i donucovací orgány, jako je Europol. To umožňuje organizacím s vlastními programy prosazovat cenzuru ve velkém měřítku.

Tento systém „flaggerů“ hlásí platformě obsah, který považují za „nezákonný“. Platforma musí označený obsah přednostně odstranit. Pokud platforma považuje obsah za nezákonný, musí jej rychle odstranit nebo k němu znemožnit přístup (zeměpisným blokováním nebo skrytím viditelnosti).

Velmi velké platformy jsou rovněž povinny aktivně předcházet „nezákonnému obsahu“ tím, že provádějí pravidelné hodnocení rizik, aby zjistily, jakým způsobem mohou jejich služby šířit „nezákonný obsah“. Podle článku 34 mezi ně patří „negativní dopady na občanský diskurz a volební procesy a veřejnou bezpečnost“ a „dopady ve vztahu k genderově podmíněnému násilí, ochraně veřejného zdraví a nezletilých osob a závažné negativní důsledky pro fyzickou a duševní pohodu osob“. Úsilí zahrnuje: úpravu jejich designu, podmínek, algoritmických systémů, reklamy, moderování obsahu, včetně „nenávistných projevů“, a osvětová opatření.

Prosazování

Dodržování předpisů zajišťuje výkonný mechanismus prosazování. Pod hrozbou obrovských finančních sankcí a pozastavení činnosti jsou poskytovatelé digitálních služeb nuceni cenzurovat a případně pozastavit činnost jednotlivcům a jednotlivci mohou být dokonce trestně stíháni.

Sankce pro jednotlivé uživatele:

• Pokud platforma po označení obsahu po vlastním přezkoumání shledá, že je nezákonný, musí jej odstranit nebo k němu zakázat přístup a informovat o tom daný účet.

• Pokud jednotlivci trvale zveřejňují „nezákonný obsah“, mohou platformy pozastavit jejich účty (po vydání varování a s povinností přiměřenosti a na přiměřenou dobu).

Každý členský stát má určeného koordinátora digitálních služeb, který prosazuje dodržování DSA. Koordinátor může požádat o soudní příkaz k rozhodnutí o „nezákonné“ povaze obsahu na platformách a následně uložit pokutu a případně pozastavit činnost online platforem. Pokud uživatel zveřejní obsah, u něhož má platforma podezření, že porušuje trestní zákony, pokud „zahrnuje ohrožení života nebo bezpečnosti osoby nebo osob“ (čl. 18 odst. 1), je platforma povinna informovat policii, což vyvolá potenciální vnitrostátní trestní stíhání.

K tomu by mohlo dojít na základě jednoho z mnoha příliš rozsáhlých trestních zákonů o „nenávistných projevech“ v Evropě. Pokud by bylo subjektivně zjištěno, že „nenávistný projev“ ohrožuje život nebo bezpečnost osoby nebo osob, je možné, že by mohl být stíhán i pokojný projev bez skutečného ohrožení (např. pokud by v případě Päivi Räsänen někdo tvrdil, že její příspěvek na Twitteru ohrožuje ty, kteří se identifikují jako LGBT).

Sankce pro platformy

• Platformy hodnotí obsah pod hrozbou likvidačních pokut a mají všechny předpoklady k cenzuře a žádné k podpoře svobody projevu. Za neoprávněné zakázání obsahu jim hrozí jen malé nebo žádné tresty a za odmítnutí cenzury obrovské pokuty.

• Pokud platforma odmítne odstranit nebo omezit přístup k „nezákonnému obsahu“ poté, co byl označen – zejména „důvěryhodným označovatelem“ nebo regulačním orgánem – může platforma čelit vážným postihům.

Koordinátoři digitálních služeb mají široké pravomoci vyšetřovat platformy, vydávat příkazy, ukládat pokuty a předávat případy Evropské komisi. V případě velmi velkých platforem může Komise koordinátory kdykoli odvolat, čímž získá přímou kontrolu nad prosazováním cenzury. U těchto platforem má Komise stejné pravomoci jako koordinátoři, ale chybí jí požadavek „nezávislosti“, kterému podléhají koordinátoři. (čl. 50 odst. 2).

Komise nebo vnitrostátní regulační orgány mohou za nedodržení předpisů uložit pokuty až do výše 6 % celosvětového ročního obratu platformy, což činí miliardy. Pokud nedodržování předpisů přetrvává, mohou platformy čelit pravidelným penále. V neposlední řadě může omezit přístup k platformě v rámci EU nebo pozastavit její činnost.

Posílené prosazování

Plánovaný „Evropský štít demokracie“ posílí DSA a zavede ještě přísnější regulaci projevů na internetu. Jeho deklarovaným cílem je chránit EU před zahraniční manipulací s informacemi a zasahováním, zejména v digitální oblasti, se zaměřením na integritu voleb a politických procesů. Společně s DSA může být zbraň zaměřena proti pokojnému projevu a dále posilovat pravomoci nevolených byrokratů k cenzuře.

DSA uděluje mimořádné pravomoci, které umožňují Evropské komisi požadovat po online platformách v době krize další cenzurní opatření, aniž by byly dostatečně přesně definovány nebo omezeny. Krize je definována jako „situace, kdy mimořádné okolnosti vedou k vážnému ohrožení veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví v Unii nebo v jejích významných částech“ (čl. 36 odst. 2); „takové krize mohou být důsledkem ozbrojených konfliktů nebo teroristických činů, včetně vznikajících konfliktů nebo teroristických činů, přírodních katastrof, jako jsou zemětřesení a hurikány, jakož i pandemií a jiných vážných přeshraničních hrozeb pro veřejné zdraví“ (odst. 91).

Komise může přijmout rozhodnutí, které vyžaduje, aby velmi velké platformy v reakci na krizi přijaly určitá opatření: 1) posoudily, jak jejich služby přispívají k vážné hrozbě, 2) uplatnily opatření k prevenci, odstranění nebo omezení hrozby, 3) podaly Komisi zprávu o těchto opatřeních.

V nejhorším případě by Evropská komise mohla libovolně zasahovat do projevů, kdykoli by vyhlásila krizi, a nutit platformy ke „zmírnění rizik“. Tím by se občanům znemožnil přístup k informacím a sdílení názorů a byrokratům by se předala mimořádná moc kontrolovat narativy v době otřesů.

Existuje opravný prostředek pro cenzurovanou osobu nebo platformu, která je nucena dodržovat DSA?

DSA výrazně omezuje pravomoci vnitrostátních soudů chránit práva občanů na svobodu projevu. Vnitrostátní soudy se stávají prodlouženou rukou cenzury Komise. Mezinárodní odvolání je sice možné, ale nákladné a zatěžující.

Možnosti odvolání pro jednotlivce

Cenzurovaný jednotlivec se může pokusit odvolat přímo k platformě, využít certifikovaný mechanismus mimosoudního řešení sporů nebo se odvolat ke koordinátorovi digitálních služeb. Orgány mimosoudního řešení sporů sice nabízejí poměrně snadnou možnost odvolání (5 eur za podání jednotlivcem), jejich rozhodnutí však nejsou závazná a platformy jsou povinny jednat pouze v dobré víře. Pokud tak platforma neučiní, zbývá jednotlivému uživateli pouze dražší a zdlouhavější soudní odvolání. Tváří v tvář této realitě se mnozí pravděpodobně prostě podrobí cenzuře nebo se preventivně autocenzurují.

Soudní dovolání

Jednotlivci nebo platforma mohou technicky napadnout cenzuru u vnitrostátních soudů, ale soudy jsou povinny dodržovat rozhodnutí Komise. Článek 82 uvádí: „Vnitrostátní soud nesmí přijmout žádné rozhodnutí, které by bylo v rozporu s tímto rozhodnutím Komise. Vnitrostátní soudy se rovněž vyvarují přijímání rozhodnutí, která by mohla být v rozporu s rozhodnutím, které Komise v řízení zvažuje“.

Jednotlivci nebo platformy se mohou obrátit na Soudní dvůr Evropské unie (SDEU), ale jedná se o složitý a nákladný proces s přísnými požadavky. V systému SDEU trvá vydání rozhodnutí 1-2 roky, někdy i déle, a jen zřídkakdy jsou vydávána předběžná opatření.

Je DSA problémem pouze pro Evropu?

DSA je digitální příkaz s globálními důsledky, protože vás může cenzurovat bez ohledu na to, kde žijete. Vzhledem k tomu, že se DSA vztahuje na „velmi velké online platformy“ a vyhledávače s přístupem v rámci EU, ale s globální působností, má cenzura DSA dopad na celý svět.

Extrateritoriální použitelnost

DSA výslovně uvádí svou extrateritoriální použitelnost, neboť se vztahuje na platformy používané osobami, „které mají místo usazení nebo se nacházejí v Unii, bez ohledu na to, kde mají poskytovatelé těchto zprostředkovatelských služeb [platformy] své místo usazení“. (čl. 2 odst. 1)

Ačkoli se v čl. 9 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně údajů uvádí, že příkazy k zadržení by měly být „omezeny na to, co je nezbytně nutné k dosažení jeho cíle“, přetrvávají vážné extrateritoriální obavy.

De facto globální cenzurní standardy

Platformy mohou mít tendenci přizpůsobovat své mezinárodní politiky moderování obsahu cenzuře v EU. Pokud platformy považují něco za „nezákonné“ podle pravidel EU, může být tento obsah zakázán všude, dokonce i v zemích se silnou ochranou svobody projevu.

Soudní výbor Sněmovny reprezentantů USA ve svém dopise evropské komisařce Henně Virkkunenové napsal: „Ačkoli se DSA nominálně vztahuje pouze na projevy v EU, v podobě, v jaké je napsána, může omezovat nebo omezovat ústavně chráněné projevy Američanů ve Spojených státech. Společnostem, které cenzurují nedostatečné množství ‚zavádějících nebo klamavých‘ projevů – jak je definují byrokraté EU – hrozí pokuty až do výše šesti procent celosvětových příjmů, což by pro mnoho amerických společností představovalo miliardy dolarů. Navíc vzhledem k tomu, že mnoho platforem sociálních médií obecně udržuje jeden soubor zásad moderování obsahu, který uplatňuje celosvětově, mohou restriktivní cenzurní zákony, jako je DSA, de facto stanovit globální cenzurní standardy.“

Evropa v temnotách

Jednotlivci mimo Evropu se mohou v Evropě ocitnout pod cenzurou. To se může stát i hlavě státu nebo osobě s obrovským mezinárodním dosahem. V nejhorším případě by zablokování přístupu k obsahu 500 milionů obyvatel Evropské unie mohlo vyřadit z konverzace celý kontinent – drakonický krok s dopadem na celý svět.