Počátkem září vzbudila pozornost zpráva, že starosta Jiří Čunek (KDU-ČSL) zakazuje ve Vsetíně mobilní telefony ve školách. Následovala nejprve pobouřená reakce, v níž mnozí, včetně ministerstva školství, přispěchali s tvrzením, že řešení, zvolené ve Vsetíně, je určitě protiústavní a že „zákazy nic neřeší“. Po opadnutí vášní se ukázalo, že jde o to, že radní ve Vsetíně uložili ředitelům základních škol zřizovaných městem, aby ve školách zajistili zákaz používání mobilů dětmi během vyučování, což je zcela v souladu
s platným školským zákonem, kde stojí: „Školní řád může omezit nebo zakázat používání mobilních telefonů nebo jiných elektronických zařízení dětmi, žáky nebo studenty, s výjimkou jejich používání v nezbytném rozsahu ze zdravotních důvodů.“ Není tedy důvod k panice, naopak je to příležitost řádně a v souvislostech se nad věcí zamyslet. Rozhlédneme-li se po světě, zjistíme, že Vsetínský nápad není vůbec ničím ojedinělým, naopak Česká republika náleží k naprosté menšině zemí v rámci Evropské unie, která se otázkou „děti a mobily“ nijak nezabývá.

Od Francie po Lotyšsko

Lotyšsko je zatím poslední zemí, které se rozhodly radikálně omezit chytré telefony ve školních třídách. Počátkem října schválil tamní parlament úpravu školského zákona, která výrazně omezuje používání mobilních telefonů žáky během pobytu ve škole. Zákaz vstoupí v platnost koncem května příštího roku, školy tak mají dost času na přípravu a úpravu vnitřních pravidel. Nejpravděpodobnější je řešení, že děti si telefony budou moci brát s sebou do školy, ale po příchodu je budou muset vypnout a odložit. Přesná implementace nových pravidel bude v gesci ředitelů škol. Zákaz se vztahuje na děti do šesté třídy a týká se nejen mobilních telefonů, ale i dalších chytrých zařízení, jako jsou tablety a chytré hodinky. Výjimku budou mít pouze situace, kdy zařízení budou potřebná k výukovým účelům. Ke změně zákona se zákonodárci odhodlali v rámci snah o omezení negativních dopadů nadměrného používání mobilů na děti, včetně jejich kognitivních schopností. Předkladatelé návrhu odkazují na výsledky výzkumů, naznačujících, že přítomnost mobilních telefonů, byť i vypnutých, může negativně ovlivnit soustředění a myšlení žáků. Dalším problémem je i zvýšené riziko emočního násilí v online prostoru, na které děti při používání chytrých zařízení mohou narazit.

Zákazy nic neřeší?

Francie jako první země vůbec zavedla plošný zákaz mobilních telefonů na základních školách už v roce
2018, a to nejen v hodinách, ale i o přestávkách. Zákaz platí i na školou organizovaných akcích mimo vlastní školní areál. Vlna zákazů a regulací mobilních technologií ve vztahu ke školním dětem od té doby řádně narostla. Podobná pravidla platí již několik let v Itálii, Nizozemsku, Belgii, Švédsku, Dánsku, Maďarsku, Španělsku, Albánii. Od 1. ledna 2025 zavádí zákaz mobilů na prvním stupni také Slovensko. Situace se liší stát od státu, a to jak co do platnosti, tak do rozsahu zákazů. Většinou se regulace vztahuje na základní školy, někde třeba jen na školy veřejné, jinde platí plošně. Například ve Francii platí omezení jen pro školy základní a střední školy v současné době se zákazem mobilů experimentují. Osvědčí-li se experiment, píše deník The Guardian, hodlá ministr školství zavést od roku 2025 plošný zákaz i pro střední školy. Liší se rovněž způsob, jak se s mobily nakládá, nejčastěji je žáci smějí přinést do školy, ale musejí je odložit do speciálních pouzder nebo skříněk. Někde žáky vybavují staršími modely tlačítkových mobilů (ne
smartphony), na které se zákaz většinou nevztahuje. Přesně tak to od letošního září řeší i jedna z nejstarších a nejprestižnějších středních škol v Británii, chlapecká kolej Eton College. V Polsku, Německu, Dánsku, Švýcarsku, Portugalsku, Chorvatsku, Finsku, Velké Británii a Irsku neexistuje celonárodní zákaz mobilů, regulace je řešena na úrovni lokálních či městských samospráv či ponechána na zřizovatelích škol. Například v Dánsku, ač bez státního zásahu, zakázalo používání chytrých telefonů až 88 % škol, jak uvádí společnost PhoneLocker. Ne všude zákaz „sednul“, někde byl po čase zmírněn, jinde si jej naopak pochvalují. Jako nejvhodnější se ukazuje neřešit situaci pro celou zemi úplně plošně, „jednu velikost pro všechny“, ale ponechat na debatě mezi politiky, učiteli, rodiči a žáky, jak regulaci uvést prakticky do života. Chytrý telefon je pouhý nástroj, namítají odpůrci zákazů, sám o sobě je neutrální, jeho dopad a vliv závisí na tom, kdo a jak jej používá. Přesně tak, odpovídám. Je moudré vložit jej do rukou nezralým, nedospělým
dětem? Jak mohou být „digitálně gramotní“ ti, kteří ještě neumějí pořádně číst a psát a rozumět světu se
teprve po krůčcích učí?

Nepodporovat návykové chování

Politici napříč Evropou jako důvody pro zavedení zákazu chytrých telefonů ve školách uvádějí snížené množství sociálních interakcí mezi studenty, nedostatek soustředění ve škole, ale také snadná dostupnost
pornografických a nenávistných obsahů na sítích, kyberšikana a psychické zneužívání. Výzkumy ukazují, že i pouhá přítomnost telefonu v kapse nebo na stole může ovlivňovat soustředění žáka. „Používání chytrých
telefonů a tabletů může vytvářet napětí mezi studenty a učiteli,“ uvedl například italský ministr školství.
Dle zpráv OECD dochází v posledních několika letech ve všech zemích EU k nárůstu úzkostí a depresí u
mladých lidí, zejména děvčat. V situaci, kdy je navíc zcela evidentní, že podstatná část mladistvých své
„chytré telefony“ tak či onak nezvládá a nezdravá fixace na sociální sítě narušuje přirozené společenské
interakce a mnozí se propadají do vleku digitální závislosti, je jasným úkolem školy minimálně nepodporovat návykové chování, naopak utvářet bezpečné prostředí, zaměřené na vzdělávání. Omezení
mobilů ve školách se v této souvislosti zdá být logickým krokem v úsilí o „krocení obrazovky“. Prvořadou
však nepochybně zůstává role rodičů; ti musejí svým dětem stanovit jasné hranice pro používání chytrých
telefonů – a sami jim být také ve vztahu k digitálním technologiím a jejich pokušením příkladem.

Digitalizací k demenci?

V souvislosti s poklesem kognitivní inteligence mládeže se jako jeden z hlavních problémů uvádí nadměrné spoléhání na technologie. Studie jasně prokazují, že učení a čtení z knih vždycky předčí učení z monitorů, v časech covidových školních lockdownů jsme si mohli na vlastní kůži ověřit, že „distanční výuka“, založená na digitálních vymoženostech zkrátka nenahradí interakci živého učitele a žáka tváří v tvář. UNESCO ve zprávě Technology and Education Report (2023) podporuje celosvětový zákaz chytrých telefonů ve třídách a volá také po přehodnocení role digitalizace ve vzdělávání. „Musíme se poučit z minulých chyb při používání technologií, abychom je v budoucnu neopakovali,“ uvádí zpráva. „Musíme děti naučit žít jak s technologiemi, tak bez nich; aby si z množství informací braly to, co potřebují, ale ignorovaly to, co není nutné; aby technologie podporovaly, ale nikdy nenahrazovaly lidské interakce při výuce a učení.“ Snad i tyto souvislosti si tu a tam uvědomují: Itálie, kde zákaz mobilů mimo výuku platí již řadu let, od letoška přísněji reguluje i užívání digitálních technologií při výuce. Italský ministr školství Giuseppe Valditara zdůraznil, že děti si musí „znovu zvyknout na psaní, na vztah k tužce a papíru“. Přestože rodiče mohou stále kontrolovat domácí úkoly svých dětí online, dětem se „papírová agenda“ do rukou naopak vrátí. Podobný posun vidíme ve Švédsku. „Existují jasné vědecké důkazy, že digitální přístroje spíše oslabují, než posilují schopnosti studentů se naučit,“ uvedl loni v létě švédský Karolinský institut, prestižní výzkumné pracoviště u Stockholmu. „Žáci měli znovu získávat znalosti především z tištěných učebnic a od učitelů, nikoli primárně z volně dostupných, neověřených internetových zdrojů.“

Nejde jen o telefony

Někteří jdou ještě dál a uvažují rovnou o omezení přístupu dětí a nezletilé mládeže k sociálním médiím
obecně. Je totiž možná na čase probudit se z naivního snu o internetu jako jednom velkém globálním
rybníku, kde jsme svobodně propojeni všichni se všemi. Pravda je spíš taková, že – díky personalizované reklamě a digitálním algoritmům, které počítače sestaví z dat, které o nás posbírají – nám každému sítě vytvářejí rybníček „na míru“, bublinu, ve které jsme „doma“. Místo propojování internet rozděluje, aby své území lépe ovládal. Vždyť jako bychom zapomněli, že všechny ty sítě a platformy nevznikly jako nějaký humanitární projekt pro povznesení lidstva, ale zrodily se jako byznys, který někomu vydělává velké peníze a dalším přináší slušné živobytí. Byznys, který je dnes v rukách globalizovaných nadnárodních korporací, mocnějších než mnohé národní státy. Dnes již není tajemstvím, že např. čínská sociální platforma TikTok čelí v mnoha zemích vyšetřování pro řadu problémů (sexuální a násilné obsahy, snadno vznikající závislost, nebezpečí porušování soukromí a neoprávněné shromažďování dat). Austrálie se chystá zavést věkové omezení pro užívání sociálních sítí, a to právě kvůli rostoucím obavám z negativního vlivu na duševní zdraví mladistvých, oznámil počátkem září premiér Anthony Albanese. Mobily ve školách jsou již řadu let v Austrálii omezeny, míra zákazů a přísnost omezení se liší, neboť není řešena federálně, ale je v pravomoci lokálních parlamentů. Průzkumy veřejného mínění v Austrálii ukazují silnou podporu. Záměr se opírá mimo jiné o nedávno zveřejněnou zprávu bývalého předsedy Nejvyššího soudu Roberta Frenche, která navrhuje dětem mladším 14 let zcela zakázat přístup k sociálním médiím a vyžaduje, aby mediální společnosti získaly souhlas rodičů s používáním svých platforem pro děti ve věku 14 až 15 let.

Co myslíte vy?
Měli bychom být odvaze starosty Čunka vděčni. Ať již bude osud vsetínského experimentu se školními
mobily jakýkoliv, pomohl otevřít debatu nad problémem, nad nimiž všichni odpovědní dosud zavírali oči.