Ještě před zveřejněním oficiálních statistik o vývoji obyvatelstva v roce 2024 se v Senátu (8.4.2025) konala konference, která se věnovala otázkám kolem našeho neradostného demografického vývoje.

Některé příspěvky byly velmi zajímavé, proto si shrneme alespoň nejzajímavější momenty, ke kterým přidáváme i náš komentář. Celé prezentace jsou dostupné zde: https://www.youtube.com/watch?v=gnQzjEF5DNg

Demografka Jiřina Kocourková z Přírodovědecké fakulty UK otevřela z našeho pohledu zásadní téma. Řekla, že demografové se začínají, dodejme konečně, zamýšlet i nad tím, jaký vliv na demografickou křivku má hodnotové přenastavení dnešních mladých lidí. A mluvila také o tom, že cestou ke zlepšení je to, aby politika cíleně směřovala k demografické udržitelnosti. K čemuž je podle ní třeba posílit a veřejně lidem sdělovat, jaký je význam rodiny pro jednotlivce a zároveň ocenit přínosy reprodukční funkce rodiny pro celou společnost.

Což je přesně to, co naše politika bohužel dlouhodobě vůbec nedělá. Na rodinu se pohlíží hlavně jako na sociální problém, média se jí dlouhodobě věnují hlavně prizmatem sociálních dávek a rozvodů slavných a porozvodové péče o děti.  Rodina se tak v očích mnoha mladých lidí stala něčím, na co zkrátka vůbec nemají dobré vzpomínky ani chuť něco takového zakládat. Tady je třeba říci, že už dovozujeme něco, co v přednášce nezaznělo. V této souvislosti se ovšem také nabízela otázka, která z publika zazněla, proč nedávná reforma školních vzdělávacích programů, která měla plná ústa toho, jak je třeba reagovat na aktuální výzvy společnosti, vůbec význam rodiny a rodinných hodnot neakcentuje. Nejen, že nejsou zahrnuty ani v nějakých obecných cílech na rozdíl třeba od péče o planetu, ale absolutně chybí i v konkrétním učivu, nic nenajdete ani v očekávaných výsledcích učiva. Proč, pokud nevychováme a cíleně nevedeme děti k rodinným hodnotám, se pak divíme, že některé naše děti už děti ani mít nechtějí? Skutečně je to něco, co by mělo demografy a jiné odborníky překvapovat?

Redaktorka Eva Mošpanová z Deníku N na základě ankety čtenářek těchto novin představila, co ženám brání mít děti. I v této specifické čtenářské skupině nepřekvapivě hrály velkou roli ekonomické důvody, tedy převážně nedostupné bydlení, které je reálným problémem při zakládání rodin, o kterém se sice pořád mluví, ale nikdo zatím u nás neměl odvahu jít cestou bezúročných půjček na bydlení pro rodiny, které, když lidé budou mít více dětí, stát časem odpustí, jako viditelné ocenění péče o děti. Tak daleko samozřejmě ani redaktorka Deníku N nezašla.  Ale připustila, že se bohužel ukazuje, že ekonomická nejistota, hlavně ta ohledně bydlení, vede k odkládání rodičovství, a tudíž tady je přesně ten prostor státu, kde je velká možnost chování lidí ovlivnit. Navzdory tomu, že z médií jinak často slyšíme, že penězi demografii neovlivníme. Tak tady to ale zrovna neplatí.

Profesorka Lenka Šulová z Pedagogické fakulty UK pak skvěle shrnula politické i ideové příčiny daného stavu. Zmínila například chybějící protirozvodové bariéry (ano, bohužel další usnadnění rozvodů z pera ministerstva spravedlnosti psaném ve spolupráci s poslankyní Evou Decroix je na spadnutí ve 3. čtení), nepřiměřený paternalismus ze strany státu vůči rodinám a celkové zaměření společnosti na zájem jednotlivce na úkor celku a mnohé další. Zmíněno bylo, že roli hrají i otázky kolem znejišťování pohlaví, tedy to, že dnešní rodiče si nejsou jistí svou mateřskou a otcovskou rolí. A že to stále nejsou a nikdy nebudou zaměnitelné kategorie. Tento příspěvek byl suverénně nejlepší na celé konferenci a moc doporučujeme jeho shlédnutí.

Zajímavý byl také vhled do situace v sousedním Německu, kterou představili hned dva zahraniční hosté. Německo má ohledně demografie ještě smutnější prognózy než my. Mladí lidé, a hlavně rodiny s dětmi, nesou na sobě obrovské náklady na zelenou politiku, což v Německu vyvolává silné volání po mezigenerační nikoliv už solidaritě, ale přímo spravedlnosti. Už dnes je významná část německých důchodců bezdětných a náklady na jejich důchody, sociální a zdravotní péči nesou a ponesou děti někoho jiného. Zároveň u lidí s dětmi nejsou zohledněny náklady na výchovu dětí, což je prostě neudržitelné a prorodinné organizace v Německu na to podávají žaloby. Z nichž některé zaznamenaly úspěch u tamního Ústavního soudu, protože ale nedošlo k žádoucí nápravě, bude v brzké době tyto věci řešit Evropský soud pro lidská práva, což i pro nás bude zajímavé sledovat.

Na závěr vystoupila ještě docentka Michaela Hřivnová z Pedagogické fakulty v Olomouci. Hřivnová přiznala, že dosavadní školní plány se možná až příliš zaměřovali na prevenci předčasného, a tudíž nechtěného těhotenství, což zřejmě mělo i jiné efekty. Dále představovala výsledky svého výzkumu ohledně rodičovství, kde se mladých mimo jiné ptala na umělé oplodnění a náhradní mateřství. V minulosti se Hřivnová podílela na tvorbě rámcových vzdělávacích programů pro základní školy, možná i proto se trochu pokusila obhájit ty nové s tím, jak je úžasné, že se poprvé v nepovinných částech vzdělávacích programů objevují i témata s odkládaným a pozdním rodičovstvím. Člověk se skoro chtěl zeptat: A není to málo Antone Pavloviči? 

Tento poslední příspěvek v podstatě ilustroval určitou nemožnost nápravy, pokud se o ní budou pokoušet ti samí lidé, kteří nás tak nějak do daného stavu v podstatě zavedli. A to teď vůbec není myšleno na konkrétní paní docentku, ale na všechny tvůrce nových rámcových vzdělávacích programů, kteří ve snaze inovovat vzdělávání a takzvaně ho převést do 21. století vůbec nepočítali s tím, že aktuální výzvy budou hodně jiné, než si oni sami představovali. A návrat ke konzervativnějším hodnotám jako je rodina, která má děti, nebo třeba potřeba bránit svou vlast je pořádně zaskočil. I proto je třeba, aby politika začala naslouchat i hlasu zdravého rozumu, který se nevyhřívá v rámci současného mainstreamu za štědré podpory z grantů veřejných rozpočtů na soukromých nadací.. Realita je jiná a stačí už jen pár let, abychom v Evropě prozřeli, co jsou skutečné problémy budoucnosti. Například to, že dle odhadů Eurostatu bude česká populace mít v roce 2053  50,3 % populace starších a neproduktivním věku. Kdo zajistí jejich důchody a sociální stát, jak ho dnes známe?^[1]

^[1] https://ec.europa.eu/eurostat/web/population-demography/population-projections/database