Potlačování nepohodlných myšlenek má v dnešní době vážné důsledky pro vědecky podloženou veřejnou diskusi.

Nedávná statistická kritika sociologů z Cornellovy univerzity, Cristobala Younga a Erin Cumberworthové, zkoumala, jak drobné, téměř nepovšimnutelné metodologické volby, jakými jsou například způsob klasifikace kategorií nebo zacházení s extrémními případy, přinášejí v publikovaných studiích velmi rozdílné výsledky. Zkoumali výsledky všech možných rozumných permutací takových voleb – což nazvali, s poklonou Spidermanovi, „multiversum analýz“ – aby ukázali, kde  se na škále možných výsledků ukázal uváděný výsledek. Tento postup vrhl jasné světlo na přehánění nebo zkreslení způsobené skrývanými analytickými rozhodnutími.

Aby demonstrovali novou metodu, zaměřili se zejména na velmi sporné studie. Většina z nich dopadla při takovém zkoumání špatně. Například u studie, která údajně prokazovala, že příjem mužů po rozchodu manželů převyšuje příjem žen o 115 procentních bodů, se v rámci více alternativních analýz podařilo prokázat rozdíl maximálně ve výši pouhých 37 procent. U sporné studie, která uváděla, že politické názory žen se cyklicky mění z liberálnějších na konzervativnější spolu s jejich ovulačním cyklem, zjistili, že „předložila nejextrémnější dostupný odhad z vícečetných [120] možných výsledků“, z nichž 115 neprokázalo žádný vliv”. Young a Cumberworthová poznamenali, že k dosažení takového výsledku „byla provedena zdánlivě každá možná volba zpracování ve prospěch výsledku, který autoři preferovali“ – což svědčí o extrémní zaujatosti, která výsledek podkopává”.

Autoři věnovali jednu kapitolu přehodnocení dnes již „nechvalně proslulé“ studie sociologa Marka Regneruse z Texaské univerzity v Austinu z roku 2012, která „zjistila, že děti lesbických, gay, bisexuálních a transgenderových (LGBT) rodičů jsou na tom v porovnání s dětmi vychovávanými ve “nerozdělených biologických rodinách„ hůře v mnoha sociálně-vývojových ohledech“ – což stručně označují jako „LGBT efekt“ (i když nepřesně, protože transgenderové osoby (T) nebyly zkoumány). Rozsáhlá kritika této velmi sporné studie vyústila v multiversum více než dvou milionů alternativních analýz, které byly statisticky významné (což znamená, že výsledky nemohly být výsledkem náhodné odchylky v důsledku náhodného výběru). Young a Cumberworthová původně očekávali, že „komplexní multiversální analýza vyvrátí názor [mnoha kritiků studie] přesvědčivým způsobem“, místo toho však zjistili něco nečekaného a pozoruhodného: ani jedna ze dvou milionů významných alternativ nevedla k pozitivním výsledkům pro děti s LGBT rodiči. Ačkoli často s menšími účinky, každá analýza potvrdila hlavní zjištění Regnerusovy studie, že děti dopadly lépe s nerozdělenými biologickými rodiči než s rodiči LGBT. Ukazuje se, že Regnerusova teze nebyla pravdivá pouze v analytickém modelu, ve kterém ji prezentoval: byla pravdivá v každém možném analytickém modelu.

Abychom lépe pochopili význam tohoto vývoje, musíme si připomenout historii a reakce na Regnerusovu studii. Ještě zhruba před třiceti lety panoval v sociálních vědách dlouholetý konsenzus, že ve srovnání s jinými rodinnými uspořádáními mají děti největší šanci prospívat, pokud je až do dospělosti vychovává jejich biologická matka a otec. Dlouho se ukazovalo, že děti vychovávané osamělými rodiči, které byly vystaveny znevýhodněním v důsledku rozvodu rodičů, nebo dokonce adoptovány jedním nebo více nevlastními rodiči, trpí řadou horších výsledků v oblasti emočního zdraví, utváření vztahů, dosaženého vzdělání, zaměstnání a dalších. Pak přišlo již dobře zdokumentované ovládnutí sociálních věd levicovými ideologiemi, které prosazovaly odstranění společenských omezení sexuálního projevu, včetně volně dostupné antikoncepce a potratů, rekreačního sexu mimo manželství, příležitostného soužití, snadného rozvodu, destigmatizovaného užívání pornografie a homosexuálního rodičovství a manželství.

Podle vzoru známého z jiných témat kulturních válek byly společenskovědní časopisy zaplaveny slabými a zavádějícími „studiemi“, často napsanými politicky motivovanými autory z řad homosexuálů, které údajně dokazovaly, že dětem se daří stejně dobře u rodičů stejného pohlaví jako u rodičů jiného pohlaví. Hlavní taktikou bylo ptát se zjevně neobjektivních vzorků homosexuálních rodičů, kteří se rekrutovali z gay knihkupectví, inzerátů v novinách s gay tématikou, akcí jako jsou průvody hrdosti a podobných zdrojů, jak se daří jejich dětem. A pak to bylo považováno za reprezentativní vzorek všech dětí s homosexuálními rodiči. Zřídkakdy byly zkoumány nebo dokonce konzultovány samotné děti. Takové „studie“ také obvykle vybíraly příliš malé vzorky na to, aby se ukázaly nějaké rozdíly mezi dětmi s homosexuálními rodiči a ostatními dětmi, i kdyby existovaly, a pak chybně uváděly, že nezjistily žádné rozdíly. To vše  jako přesvědčivý závěr, že žádné neexistují. Jeden přehled uvádí, že ze čtyřiceti sedmi studií o homosexuálním rodičovství před rokem 2010 pouze čtyři použily náhodný vzorek a většina vzorků dětí homosexuálních rodičů byla menší než padesát. Ve studii za studií byla absence důkazů prezentována jako důkaz neexistence, což přiživovalo rostoucí konsenzus, navzdory nedostatku skutečných důkazů, že „neexistují žádné rozdíly“, které by měly význam pro blaho dětí vychovávaných rodiči stejného pohlaví a dětí vychovávaných vlastní matkou a otcem.

Regnerusův plán na vyřešení této otázky byl přímočarý, i když pracný: shromáždil reprezentativní vzorek osob vychovávaných rodiči stejného pohlaví, aby odhalil rozdíly, pokud existují. Nazval ho New Family Structures Study (NFSS) a zkoumal 15 000 mladých dospělých ve věku od osmnácti do devětatřiceti let, které náhodně oslovil, aby se jich sešlo dost na to, aby byli vychováváni rodiči stejného pohlaví a bylo možné provést smysluplné srovnání mezi nimi a osobami, které vyrůstaly se stabilně sezdanými biologickými rodiči. Výsledkem byl vzorek necelých 3 000 osob, který zahrnoval 248 osob vychovaných rodiči stejného pohlaví, což je zdaleka největší soubor primárních, statisticky reprezentativních údajů o těchto osobách, který byl dosud shromážděn.

Při zkoumání tohoto rozsáhlého souboru dat Regnerus zjistil „četné a konzistentní rozdíly“, které znevýhodňují rodičovské osoby se stejným pohlavím. Ve srovnání se čtyřiceti výsledky osob vychovávaných stabilními biologickými rodiči se osoby vychovávané lesbami lišily v pětadvaceti z nich (63 %), osoby vychovávané homosexuálními muži v jedenácti (28 %). Děti vychovávané lesbickými rodiči trpěly častěji depresemi, měly horší fyzické zdraví a nižší příjmy a pokroky ve vzdělávání. Byly také častěji nezaměstnané nebo na veřejné podpoře a častěji byly zatčeny a přiznaly vinu za závažný trestný čin. Mnohem častěji byly v dětství sexuálně zneužívány, měly milostný poměr v době, kdy žily v manželství nebo v partnerském soužití, a uváděly, že jejich současný vztah má problémy.

Regnerus si nebral servítky, když prohlásil, že tato zjištění mají důsledky: „empirické tvrzení, že neexistují žádné pozoruhodné rozdíly, musí jít stranou.“ Tvrdil, že na rozdíl od NFSS studie zaměřené na rodičovské schopnosti nebo na zprávy rodičů o současném blahobytu dětí „neodhalí – protože ho neměřily – jak se jejich dětem daří v dospělosti“. Dále: „Malé nebo nepravděpodobnostní vzorky, na které se tak často spoléhalo téměř ve všech předchozích studiích, velmi pravděpodobně podhodnotily počet a rozsah skutečných rozdílů.“

Jak poznamenávají Young a Cumberworthová, Regnerusova studie se brzy stala „jednou z nejostřeji diskutovaných studií v sociologii jednadvacátého století“. To je mírně řečeno. Téměř okamžitou reakcí byla bouře ideologického odsouzení, osobních výtek a politického nátlaku. Zjištění byla široce a vehementně odsuzována. Stovky vědců a aktivistů – rozdíl mezi nimi byl často nejasný – požadovaly stažení studie a vyšetřování Regneruse za pochybení. Když vydavatel časopisu a vedení univerzity neshledali žádný důvod pro obě opatření a odmítli je, byli oba vystaveni zastrašujícím právním krokům, které nikam nevedly.

Regnerus reagoval na své kritiky v nejlepší tradici vědy: veřejně zveřejnil celý svůj soubor dat a vyzval je, aby jej sami analyzovali a pokusili se jeho závěry vyvrátit. Nakonec se objevily dva hlavní směry vědecké kritiky, které naznačovaly, že jeho analýza přehnala rozdíly způsobené výchovou dětí stejným pohlavím: zaprvé, že Regnerus nesprávně klasifikoval některé osoby jako „vychovávané rodiči stejného pohlaví“, které do této kategorie nepatří, a zadruhé, že spojil strukturu rodiny s přechody

mezi rodinami, které jsou známé jako škodlivé pro vývoj dítěte. Young a Cumberworthová se k oběma otázkám vracejí s novými analýzami.

V roce 2015 publikovali sociologové Simon Cheng a Brian Powell kritiku zpochybňující některá Regnerusova klasifikační rozhodnutí. Po důkladném prozkoumání dat zjistili, že 103 (44 %) z 236 případů, které Regnerus klasifikoval jako „vychovávané rodiči, kteří měli vztah s osobou stejného pohlaví“, bylo klasifikováno chybně. Padesát tři osob v této klíčové kategorii například uvedlo, že žily s jedním z partnerů stejného pohlaví méně než rok, a dalších patnáct pouze dva až čtyři roky. To znamená, že tyto děti strávily většinu svého dětství v péči jiných, téměř vždy heterosexuálních rodičů, což představuje zásadní výzvu pro Regnerovo tvrzení, že znevýhodnění těchto dětí bylo způsobeno tím, že byly vychovávány rodiči stejného pohlaví.

V jiných případech byly informace prostě rozporuplné nebo nespolehlivé. Regnerus také vyřadil 116 případů z kategorie „neporušená biologická rodina“, protože se rozvedli nebo rozešli poté, co dítě vyrostlo a opustilo rodinu. Obě tato pochybná Regnerusova rozhodnutí o klasifikaci zvýšila zjevné rozdíly mezi dětmi se stejným pohlavím a dětmi s vlastními biologickými rodiči. Byly jím zjištěné rozdíly pouze artefaktem, výsledkem těchto a dalších sporných analytických rozhodnutí? Cheng a Powell ukázali, že po rozumné korekci těchto sporných klasifikací se všechny důležité rozdíly, které Regnerus uvedl, staly statisticky nevýznamnými, což je příliš nejisté na to, abychom věděli, zda skutečně existují.

V roce 2015 se sociolog Michael Rosenfeld ze Stanfordovy univerzity zabýval problematikou přechodů v rodinách. Jak již bylo uvedeno, je známo, že zkušenost s rozpadem rodiny, která nutí dítě přejít na nové rodičovské postavy a rodinné příslušníky, brzdí vývoj dítěte. Partneři stejného pohlaví navíc často začínají svůj vztah po rozvodu nebo rozpadu dřívějšího heterosexuálního vztahu. „Odhady vlivu stejnopohlavních párů na výsledky dětí jsou téměř vždy zmateny vlivem předchozího heterosexuálního vztahu a jeho rozpadu,“ tvrdí Rosenfeld. Regnerus svá zjištění neupravil o tyto přechody, přestože jeho hlavní referenční kategorie „neporušená biologická rodina“ z definice vylučovala jakýkoli přechod v rodinném uspořádání, zatímco stejnopohlavní partneři často procházeli několika přechody. Rosenfeld tvrdil, že účinky, které Regnerus pozoroval při porovnávání obou skupin, nemusely být způsobeny rozdílem mezi biologickými rodiči a rodiči stejného pohlaví, ale rozdílem mezi rodinami, kde děti nezažily žádné narušení rodiny, a těmi, kde jich mohly zažít mnoho. Na základě stejných dat NFSS Rosenfeld ukázal, že úprava o změny v rodině v dětství snížila statisticky významné negativní výsledky spojené s homosexuálními otci z jedenácti, které uvedl Regnerus, na pouhých pět a s lesbickými matkami z Regnerusových pětadvaceti na pouhé dva, přičemž ani jeden z nich nebyl nutně negativní. Rosenfeld dospěl k závěru, že „Regnerusova (2012a) analýza byla chybná, protože nekontrolovala nestabilitu rodiny v dětství“, a proto ve skutečnosti „rodiče z páru stejného pohlaví… jsou slabě nebo vůbec spojeni s negativními výsledky v dospělosti“.

Regnerus na obě kritiky reagoval revidovanými analýzami a/nebo obhajobou svých metodologických rozhodnutí. Tvrdil, že reklasifikace proměnných změnila, ale neodstranila negativní výsledky u rodičů stejného pohlaví, a že vysoká nestabilita není alternativním vysvětlením horších výsledků dětí, ale je zakomponována do partnerství osob stejného pohlaví. A tak to zůstalo, v podstatě jako patová situace mezi soupeřícími teoretickými perspektivami, ačkoli téměř všichni sociální vědci souhlasili s Regnerusovými kritiky, dokud Young a Cumberworthová znovu nezopakovali debatu a data.

Young a Cumberworthová poznamenávají, že jak Rosenfeld, tak Cheng a Powell znemožnili zjištění statistické významnosti analytickými volbami, které snížily velikost vzorku. S odkazem na Chengovu a Powellovu kritiku poznamenávají: „Není spravedlivým hodnocením údajů, když se uvádí, že úroveň významnosti klesá po vyřazení až 44 % skupiny [103 případů]: Statistická významnost bude samozřejmě nižší, když je vzorek menší.“ Rosenfeld je ještě větším provinilcem: „vynechává všechny respondenty, kteří chybí u některé z devatenácti výsledných proměnných, které použil (17,5 procenta [celého souboru dat, tj. 523 případů])“. Rosenfeldův konečný statistický model vyřadil (podle jejich názoru zbytečně) 1282 případů, což bylo 43 procent celého souboru dat.

Důležitějším problémem kritiků však byl jejich předpoklad, že vyloučení statistické významnosti efektu LGBT dokazuje, že neexistuje. „Klíčovou chybou, které se oba kritici dopouštějí,“ tvrdí Young a Cumberworthová, „je zaměření se výhradně na testování významnosti, zejména když vynechávají podstatné části dat.“ Na rozdíl od Regneruse „[ne]uvádí Rosenfeld ani Cheng a Powell nikdy podstatný odhad nebo regresní koeficient pro své [znovu analyzované] LGBT efekty [ukazující, jak velký nebo malý byl rozdíl], ale místo toho uvádějí pouze testy významnosti“.

Tato kritika není nová. V roce 2015 poznamenal Walter Schumm, odborník na rodinu z Kansaské univerzity:

Cheng a Powell (2015) nedávno znovu analyzovali data ze studie New Family Structures Study a uvedli, že zjistili pouze čtyři významné výsledky, zatímco Regnerus (2012) jich uvedl dvacet nebo více. U žádného ze svých výsledků však neuvedli velikost účinku. Vzhledem k tomu, že výrazně snížili počet rodin s rodiči stejného pohlaví, je ve skutečnosti možné, že se velikosti efektů nezměnily, ale kvůli menšímu vzorku se ztratila statistická významnost. Kdyby ukázali, že se velikosti efektů také snížily, znamenalo by to mnohem silněji, že předchozí výsledky NFSS byly výsledkem špatného měření a metodiky.

Young a Cumberworthová si zřejmě nejsou vědomi této dřívější kritiky, která potvrzuje jejich vlastní. Jak Young a Cumberworthová vysvětlují při představení své metody multiversa: „Statistická zjištění by se měla hodnotit stejně tak podle jejich robustnosti [síly a stálosti] jako podle jejich ‚významnosti‘.“ Hodnocení robustnosti formalizují v „analýze vlivu“, která zvažuje, nakolik alternativní specifikace mění celkové výsledky modelu. U Regnerusových zjištění analýza vlivu ukazuje, že každá kritika vede k modelům, které snižují sílu přibližně o polovinu, ale nikdy neodstraňují negativní vliv toho, že rodiče byli lesby nebo gayové.

Rosenfeldova kritika se ukazuje chybnou i v dalším bodě. Rozdíly ve výsledcích prezentuje jako volbu mezi rodinnou strukturou (biologičtí nebo homosexuální rodiče) a změnami v rodině, ale jak poznamenávají Young a Cumberworthová, „tyto přístupy by se daly spojit“ do analýzy „obojí“, která by zahrnovala oba efekty. Když udělají právě toto, zjistí, že kombinovaný účinek přechodů a LGBT rodičů „snižuje účinek přechodů a zvyšuje účinek LGBT rodičů“. Jinými slovy, Rosenfeldovo tvrzení, že přechod do rodiny by učinil efekt LGBT rodiče falešným, je z hlediska důkazů mylné. Ukazuje se, že k negativním výsledkům pro děti přispívají jak přechody, tak LGBT rodič.

Young a Cumberworthová přiznávají, že „nás překvapila robustnost Regnerusova zjištění“. Přestože kritické analýzy vedly ke snížení odhadů účinku LGBT rodiče, „naším překvapením bylo zjištění, že v těchto datech je negativní účinek [LGBT rodiče] přesto stále robustní a že v podstatě neexistují žádné opačně podepsané výsledky [ukazující na jakýkoli přínos mít LGBT rodiče]“. Poznamenávají, že v budoucnu je možné diskutovat „o velikosti efektu LBGT rodiče nebo o kvalitě dat, ale ne o existenci efektu LGBT rodiče v tomto souboru dat“. Nad velikostí efektu LBGT rodičů nebo nad kvalitou dat, ale ne nad existencí efektu LGBT rodičů v tomto souboru dat. V míře, v jaké NFSS představuje přesný obraz rodinných struktur rodičů – a oni mají své pochybnosti – představuje platný důkaz o negativních výsledcích dětí, které vyplývají z toho, že byly vystaveny, byť jen na krátkou dobu, zapojení gay nebo lesbických rodičů.

K interpretaci tohoto výsledku Young a Cumberworthová uvádějí, že „sociální teorie se snaží předpovídat a vysvětlovat jevy, nikoliv data jako taková“. Prezentují to jako volání po lepších datech, což je dobře odůvodněné, ale zároveň se odvolávají na hlubší pravdu. Datové modely mohou předkládat více či méně přesné obrazy skutečného sociálního světa, ale důležité nejsou obrazy, nýbrž samotná realita. Jevy, které jsou skutečné – to, co klasikové sociologické teorie nazývali „sociálními fakty“ -, obvykle tvrdošíjně odolávají snahám o jejich ignorování nebo popírání. Je možné, jak naznačují Young a Cumberworthová, že přesnější měření struktury rodiny by mohlo vyvrátit existenci efektu LGBT rodičů. Jinou možností však je, že výhoda stabilních biologických rodičů pro děti, o níž v první řadě předpokládali, že je křehkým zjištěním, přetrvává v datech navzdory kritice tak pevně nikoli proto, že argumenty na obhajobu tohoto zjištění jsou chytřejší než argumenty na jeho vyvrácení (i když obojí je docela chytré), ale proto, že odráží tvrdohlavý sociální fakt zakořeněný v samotné lidské realitě.

Young a Cumberworthová doufají, že jejich silné potvrzení Regnerusových kontroverzních závěrů by mohlo vést k obnovení debaty o této studii a rodičovství osob stejného pohlaví. Za tímto účelem stejně jako Regnerus zveřejnili nezpracované údaje, z nichž vycházejí jejich zjištění, a vyzývají tak k reakci. Své závěry nepředkládají jako konečné slovo a vyjadřují osvěžující otevřenost vůči kritice samotné.

Ironií je, že pochybují o tom, že nějací kritici Regneruse nebo zastánci stejnopohlavního rodičovství budou reagovat obnovenou debatou. Je to proto, že skutečná námitka proti Regnerusovým negativním zjištěním pro gay a lesbické rodiče nebyla metodologická, ale etická. Desítky mnohem slabších studií se závěrem, že mezi dětmi heterosexuálních a homosexuálních rodičů „nejsou žádné rozdíly“, se objevily bez kontroverze, často dokonce bez kritiky. Stacey a Biblarz ve svém přehledu literatury o homosexuálním rodičovství mírně poznamenali, že „ideologické tlaky omezují intelektuální vývoj v této oblasti“. Ve skutečnosti, jak ukázala Regnerusova studie, fakta nepříznivá pro LGBT ideologii nejsou přijímána jako diskutabilní hypotézy, ale jako heterodoxní informace, které jsou škodlivé a měly by být potlačeny.

Od debaty o Regnerovi v roce 2012 se vědecký diskurz v otázce rodičovství osob stejného pohlaví stal ještě více zaujatým a ideologickým, ale nepříznivé a zhoubné poznatky jsou potlačovány mnohem tišeji. Ačkoli následné studie potvrdily a rozšířily Regnerusova zjištění týkající se nepříznivých výsledků dětí s gay a lesbickými rodiči, žádná z nich se nesetkala s podobně rozsáhlou polemikou nebo diskusí. Pro progresivní straníky se stalo jasným, že není nutné vyvracet zjištění, která jsou považována za nepříznivá. Místo hlučné opozice, která by upozorňovala na sílu argumentů jejich oponentů nebo podněcovala k přemýšlení o obou diskutovaných skupinách myšlenek, využili zastánci homosexuálního rodičovství své převahy v akademické obci k tomu, aby nepříznivé myšlenky v tichosti zmizely. Stranicky orientovaní redaktoři a recenzenti zajišťují, že negativní výsledky jsou zřídkakdy publikovány; pokud jsou publikovány, jsou zřídkakdy citovány. Stále častěji se stává, že jsou z „etických důvodů“ staženy.

Reakce na Regnerusovu studii začala rozzlobeným hanobením studie ze strany nevědců jako „protihomosexuální“, jako snaha stigmatizovat nebo poškodit rozvoj práv homosexuálů, která by měla být potlačena z politických nebo etických důvodů, ale pak se vyvinula v chladnější racionální hodnocení silných a slabých stránek studie. Dalo by se doufat, že budoucí angažmá na toto téma bude obsahovat méně kritiky a více racionality, ale stal se pravý opak. Dnes to nejsou extremističtí blogeři, ale mainstreamoví akademici, kteří odsuzují argumenty a důkazy o nadřazenosti rodičů – muže a ženy – nad rodiči homosexuály jako diskriminaci proti homosexuálům, s níž by se nemělo počítat a která by neměla být brána v úvahu.

Dobrým příkladem je stanfordský profesor Michael Rosenfeld, jehož analýzy dopadly pod drobnohledem Younga a Cumberworthové tak špatně. Když jsem v roce 2015 publikoval pečlivou analýzu potvrzující některá Regnerusova zjištění na jiných datech, rychle ji pro tisk prohlásil za „pseudovědu“. Dodnes veřejně charakterizuje vědce, jako je Regnerus, kteří zpochybňují „normálnost homosexuálních párů a zdraví jejich dětí“, jako „okrajové vědce propagující zdiskreditované protihomosexuální názory“. To nejsou výrazy člověka, který se zabývá uctivým hledáním pravdy, ale ideologického straníka, který se snaží potlačit myšlenky, jež se mu nelíbí.

Je smutné, že nezpochybnitelná stranická cenzura se stala normou pro myšlenky, které zpochybňují homosexuální ortodoxii. Vím to z vlastní zkušenosti. Když jsem v roce 2017 potvrdil na základě silných dat Add Health Regnerusovo zjištění, že míra zneužívání dětí je vyšší u rodičů stejného pohlaví, gay vědec/aktivista Nathaniel Frank napsal, že je „zděšen“, a vyzval ke stažení studie s odůvodněním, že je „od Sullinse nezodpovědné tato tvrzení uvádět a od časopisu je publikovat“. Vydávající časopis se zavázal a vydal k této studii prohlášení o znepokojení, které je o krok kratší než její stažení. Právě před třemi lety dva akademičtí etikové reagovali na mou analýzu vyvracející další princip ortodoxie homosexuálů – že pokusy o změnu sexuální orientace zvyšují sebevražednost – a odsoudili její zveřejnění jako „hrubě problematické“ a “hanebné”, vyvolávající „vážná etická, politická a lidskoprávní rizika“. Takové myšlenky, jak sebevědomě prohlásili, „nemají ve vědeckém diskurzu místo“ a nemělo by se o nich ani diskutovat.

Snad nejlepším přínosem reanalýzy Younga a Cumberworthové o Regnerusově studii je, že se staví proti panující ideologické zaujatosti. „Základním principem multiversální analýzy,“ tvrdí, „je otevřená a transparentní společenská věda“. Tím, že považují negativní „efekt LGBT rodičů“ za hypotézu, kterou je třeba zvažovat na stejném základě jako jakoukoli jinou hypotézu, a nikoli za zlovolnou myšlenku, od níž je třeba se odrazit, dávají naději na znovuzískání otevřené vědy a otevřené debaty o ideologicky heterodoxních myšlenkách ve vědecké debatě a ve veřejném prostoru.

Alternativa, tedy potlačování nepohodlných myšlenek, má vážné důsledky pro možnost vědecky podložené veřejné diskuse. Jak jsem řekl svým nedávným kritikům, kteří volali po cenzuře: „Pokud by tento názor převládl, znamenalo by zavedení takového testu ortodoxnosti vědeckého bádání konec vědeckého počínání, protože by bylo dovoleno diskutovat pouze o předem schválených myšlenkách. Přesně takto padá temná opona na dříve jasné světlo vědy.“

Doufám, že se mýlím ve své předpovědi, že se analýza Younga a Cumberworthové setká s ideologickým mlčením. Obnovená debata o důkazech proti (a pro) rodičovství osob stejného pohlaví by z jakéhokoli intelektuálního hlediska byla nejlepším výsledkem jasné a přesvědčivé revize debaty o Regnerusově studii od Younga a Cumberworthové. 

Paul Sullins

Přeloženo z originálu článku New Vindication for the Regnerus Same-Sex Parenting Study uveřejněného na webu The Public Discourse dne 13. července 2025.