V pondělí 11. listopadu 2024 se v historické budově Národní rady Slovenské republiky v centru Bratislavy uskutečnil 4. Konzervativní summit. Jde v podstatě o jakousi mezinárodní „ideovou konferenci“ křesťanských konzervativců. Sešlost konzervativních politiků, myslitelů, publicistů a osobností z oblasti politiky, kultury, církví, médií i akademické obce je jedinečnou příležitostí vyslechnout si, čím žijí konzervativci dneška. Hlavní osy letošních témat tvořil na jedné straně výsledek presidentských voleb v USA, druhou osou bylo blížící se 35. výročí Listopadu 1989. Trumpovo drtivé vítězství je zásadní událostí pro národně a křesťansky konzervativní pravici napříč celým Západem, shodovali se řečníci na podiu i diskutující v kuloárech. Tyto volby byly zároveň ukázkovým soubojem dvou světů, zjednodušeně řečeno: národně konzervativního a liberálně progresivistického.

Trump sice zvítězil, nicméně nelze nevidět, že půl tisíciletí globální dominance Západu se tak či onak chýlí
ke konci. Jak ve světle těchto změn rozumět naší zdejší situaci 35 let od pádu totalitního režimu? Budou USA nadále říší progresivismu, nebo se podaří návrat zdravého rozumu? Může mít posun v USA dopad na Evropu? Jak učinit Evropu opět velkou a relevantní? Jak čelit globálním hrozbám, útočícím nejen na svobodu, bezpečnost a prosperitu, ale i na samu podstatu a identitu lidské osoby? Co máme jako konzervativci dělat: kultivovat společenský ekosystém, nebo budovat paralelní polis?

Inspirovat, sjednocovat, povzbuzovat

Těmito třemi slovy vyjadřují organizátoři akce, lidé ze slovenského Společenstva Ladislava Hanuse, cíle
summitu. Toho všeho je nám velmi zapotřebí! Zvláště nám v Čechách, kde konzervativní hnutí pokulhává
na okraji politického dění. Lidová strana v přímém přenosu dokončuje proces, kterým její západoevropské
sestry už dávno prošly, tedy zbavování se onoho nemoderního „K“ v názvu (a všeho co z něj plyne).
Konzervativní hnutí nemá program, ani vůdce, scházejí mu struktury, média i finanční zázemí, jež by
umožnily být protiváhou dobře organizovaného a ze zahraničí financovaného tábora progresivistů. Navíc je rozpolceno řadou neshod: jednak vztahem k válce na Ukrajině, resp. hodnocením role Západu v ní, což
probleskovalo i na summitu, ale také tématem národa a rolí populismu, čehož obého se např. Trump ve
svém vítězném tažení pranic neodříkal. Závan národního konzervatismu, který se vymezuje nejen doleva
proti levicovému liberalismu a progresivismu, ale také doprava proti neoliberalismu a neokonzervatismu, a který pomohl obrodit řadu západo-, ale i středoevropských konzervativních stran a komunit, jako by k nám ještě pořádně nedolehl. Lidé nejsou dokonalí, a pokud chtějí konzervativci prosadit svou politiku, musí spolupracovat i s nedokonalými lidmi, jsou-li alespoň částečně na naší straně. I s lidmi jako Trump, Orbán nebo Fico, zaznělo v diskusi.

Loajalita náleží Západu, nikoliv jeho současným elitám

Úvodní projev, který jaksi předznamenal mnohé z dalšího programu, pronesl matador slovenské
konzervativní scény Vladimír Palko. Konstatoval, že půl tisíciletí globální dominance Západu se chýlí ke
konci – to je objektivní fakt, ne že by to někoho z nás těšilo, je to prostě tak a zavírat před tím oči nemá
smysl. Naopak je třeba o to pečlivěji zvažovat hranice našich možností. „Když tento fakt řeknete liberálům,
probudíte v nich pohanskou touhu popravit posla takové zprávy a vás označí za proruského a protizápadního.“ Západ sám o sobě nicméně nekončí, jen je potřeba naučit se dobře rozlišovat několik rovin:

(1) Jedna věc je západní civilizace. Tu milujeme v její historické celistvosti, těšíme se z jejího dědictví a jsme její součástí a ani v budoucnosti se z ní nedáme vytrhnout. Kdo se o to pokusí, narazí na náš odpor.

(2) Jiná věc ale je rozdělení moci v průběhu historie. Západ jen zřídkakdy měl jednoznačného a jediného
politického lídra, v podstatě jen dvakrát: Franská říše za Karla Velikého a USA v posledních 80. letech.
Dochází-li tedy k posunu na špici, neděje se nic tragického.

(3) Třetí věcí jsou ničivé ideologie, které se na Západě rodí a západní civilizaci poškozují. Proti nim budeme bojovat, jako jsme bojovali proti komunismu. Myslím, dodává Palko, že v tomto ohledu jsme možná lepšími správci západního dědictví, než mnohé země na západ od nás.

(4) Opět jinou věcí jsou politické struktury, které si Západ vytváří, dnes tedy EU, NATO a další. Každá z nich dnes zasluhuje zásadní změny. Kritizovat struktury a diskutovat o jejich reformách má snad být zradou Západu?

(5) A konečně poslední věcí je stav elit, které nás přivedly do současné katastrofální situace. Nepleťme si loajalitu vůči Západní civilizaci s loajalitou vůči jejím elitám!

Co zaznělo

Vítězství Donalda Trumpa znamená konec bezpečnostní, ekonomické a politické hegemonie USA, ale to
samo o sobě není žádná tragédie. „Spojené státy budou i nadále důležitým partnerem EU, ale ne výlučným, budou jen jedním z mnoha,“ míní český europoslanec Ondřej Dostál. Filozof David Engels vyzval konzervativce, aby začali spolupracovat. „Musíme přeměnit EU z nástroje určeného k našemu rozpadu v nástroj našeho rozvoje,“ zdůraznil. Jednotlivé evropské státy se podle něj nemohou bránit masové migraci ani zájmům civilizačních států, jako jsou Rusko, Čína a Indie. Řečníci ze Spojených států se víceméně shodovali, že v USA momentálně není chuť na válečná dobrodružství. Prezident Maďarského inštitútu pre medzinárodné záležitosti Gladden Pappin prohlásil: V Americe nikdo nechce umírat za liberální mezinárodní řád. Ten skončil po válkách proti terorismu. A Ukrajinci, ti se budou na Západ zlobit, ať už bude současná americká podpora pokračovat, nebo ne. Den amerických voleb byl něco jako den D, říká publicista Rod Dreher, který je osobním přítelem nového viceprezidenta J. D. Vance. Spojenci se vylodili, to není konec boje, ale jeho začátek. Dodal, že doufá, že si Trump vezme příklad z „postliberální“ politiky Viktora Orbána. Demokracie se stává náboženstvím. Mnozí křesťané se více starají o to, jak mohou ovlivnit veřejné dění, než o záchranu svých duší, varovala dánská teoložka Iben Thranholmová. Je třeba se vrátit k pokorné modlitbě a prožívání víry v našich domovech, řekla. Akademická půda vždy znamenala prostor pro svobodu projevu, ale dnes se děje pravý opak. Vysoké školy se přiklánějí ke kultuře wokeismu, řekl Zoltán Szalai, generální ředitel maďarské Koleje Matyáše Korvína. Musíme se vrátit k tradičním ukazatelům, jako je kvalitní výzkum, svoboda projevu a názorová rozmanitost. „Děti je třeba učit, že rodina je základem společnosti. Můžete to nazvat konzervativním, ale já si myslím, že je to spíše zdravý rozum“. Existuje jen jedno vzdělání – takové, které učí poznávat skutečnost pravdivě, a ne tak, jak by ji chtěla vidět ideologie, poznamenal Juraj Šúst, předseda Společnosti Ladislava Hanusa. K tomu potřebujeme dobrou filozofii poznání a dobrou teologii. „Dobré školství chápe význam náboženství pro veřejný život,“ vysvětlil. Dobré vzdělání také potřebuje úctu k historii a znalost dobrých i špatných stránek předchozích generací. Za poslední důležitý pilíř označil výchovu ke ctnosti. Důležité je mít na paměti, že bojujeme za něco, ne proti něčemu, a už vůbec ne proti někomu, zaznělo u diskuzního stolu. „Nesmíme ztratit respekt k druhé straně, bojujeme za svobodu, a ne za svět, který ovládáme“. Konzervativci často prohrávají, protože se o politiku nezajímají tolik jako jejich političtí oponenti, poznamenal Juraj Šúst, spoluorganizátor Konzervativního summitu. Tomu přitakal Vladimír Palko s tím, že ano, opravdu existují věci důležitější než politika, na to je třeba vždy pamatovat a jimi poměřovat ty ostatní.

Lekce z Jižní Afriky

„Pokud chcete vědět, jak bude vypadat budoucnost západní Evropy, podívejte se, co se děje v Jihoafrické
republice“, tak zahájil Ernst Roets, ředitel Afrikaner Foundation, přednášku o budování afrikánské
„paralelní společnosti“ v Jižní Africe. Hovořil o obhajobě práv bílé menšiny před totalizujícími nároky
„nového“ režimu v Jihoafrické republice, o čemž v Evropě skoro nic nevíme. Situace bílých afrikánců po
pádu „starého“ režimu v průběhu 90. let byla neradostná, noví vládcové využili nastolenou liberální
demokracii a „nejdemokratičtější“ ústavu v dějinách, aby své staré marxistické sny dotáhli do revoluční
reality. Pod praporem „nerasismu“ prosadila nová vláda více než 100 rasových zákonů, jejichž cílem je
vyvlastnit a vyloučit bílou menšinu. Jižní Afrika je tak ukázkou toho, kam vede ideologické šílenství prováděné pod pláštíkem liberální demokracie – ale může být také ukázkou toho, jak se dá na takovou
situaci pozitivně reagovat a jak komunita – když ji už nic jiného nezbývá – může a musí brát na sebe úkoly a role, které bývají obvykle považovány za úlohu vlády: Podpora chudých, ochrana zaměstnanců, obhajoba práv a svobod, několik stupňů vzdělávání, rozvoj národní kultury, dostupná média ve vlastním jazyce a další. Solidarita a subsidiarita v každodenní praxi, komunitní samospráva tam, kde stát se stává nepřítelem. To, co tady „nejde“, tam jít musí, má-li národ přežít.

Závěrem připomněl dva důležité závěry zdravého rozumu: Větší kontrola státu při řešení společenských
problémů je téměř vždy špatný nápad, větší zapojení komunity je téměř vždy dobrý nápad. Lidé rychle
dojdou k závěru, že mnohé problémy Západu jsou důsledkem „nadměrného vládnutí“ – a je to tak správně. Je to ale jen půlka pravdy. Vládní přebujelost je totiž důsledkem úpadku a eroze komunitního života. Rozpad tradičních komunit a přirozených společenství pod tlakem individualistického liberalismu vede k tomu, že se svými – individuálními – právy domáháme ochrany ze strany státu. Vzniká tak začarovaný kruh – žádat stát o více ochrany znamená nutně posílení moci státu a posílení moci státu vede k ještě většímu oslabení přirozených funkcí komunity.