Pojem „neziskovky“ se u nás netěší dobré pověsti, a to ke škodě všech. Stín pak padá i na ty, kteří si to
v žádném případě nezaslouží, a panující zmatení blokuje potřebnou veřejnou debatu. V čem tedy spočívá
jádro pudla?

Občanská společnost je realitou

Občanská společnost, jejíž obnovu jsme si přáli po pádu komunismu, je dnes u nás nezpochybnitelnou
realitou. Představuje bohatou sítí zájmových, svépomocných, charitativních, náboženských, vzdělávacích,
kulturních a dalších společenstev, která vyplňují prostor mezi státem a jeho orgány a jednotlivcem a
rodinou (někdy se tomuto sektoru říká „nevládní“). V nich se lidé přirozeně sdružují, jak k hájení a
naplňování svých vlastních zájmů a cílů (např. spolek zahrádkářů), tak k prosazování obecných zájmů,
hodnot či cílů (např. nadace pro pomoc bezmocným).

Obnovou životaschopné občanské společnosti stali jsme se „standardní“ demokracií západního střihu a
dokonali tak společenský přerod z komunistické diktatury. „Nevládkami“ jsou nejčastěji spolky, nadace,
nadační fondy, církve, občanské iniciativy, ústavy nebo obecně prospěšné společnosti.

Většina z nich splňuje kritérium „neziskovosti“, tedy ne, že by nedosahovaly žádného zisku, ale tento zisk
není rozdělován mezi členy či zakladatele (jako v případě obchodních společností), ale je investován zpět do poslání organizace.

Takto, tedy dobrovolnou prací aktivních občanů, se jaksi „přirozeně“ řeší mnohé společenské problémy, na
které by státní aparát jen stěží dosáhl, anebo jen za cenu mnohem vyšších nákladů. Příkladem budiž sféra
sociální práce, která se u nás v naprosté většině stala doménou „neziskovek“.

Do tohoto „nevládního“ a „neziskového“ sektoru náležejí přirozeně i organizace osvětové, advokační či
lobbistické, v nichž se sdružují lidé, kteří by rádi ovlivnili společnost ve prospěch hodnot či cílů, které
považují za obecně prospěšné. V názoru, které hodnoty to jsou, se lidé přirozeně liší, proto zde máme celé spektrum organizací, od těch, které obhajují např. „manželství pro všechny“, až po ty, kteří hájí „manželství pro muže a ženu“. Ty i ony jsou součástí svobodné občanské společnosti, oba názory mají být součástí veřejné debaty – a provádějí-li jejich nositelé své aktivity férově a transparentně, nechť činí vše, co zákon nezakazuje.

Není neziskovka jako neziskovka

Instituce občanské společnosti z principu hájí svou nezávislost na státu, vytvářejí přirozený obranný val
proti rozpínání státní moci. V posledních letech jsme však svědky toho, že některé z těchto „politických
neziskovek“ vytvářejí se státem a jeho institucemi – a také se spřízněnými, především veřejnoprávními
médii – jakousi tichou alianci, nepřiznaný vlivový a mediální komplex.

Dochází k tomu, že některé státní instituce podléhají pokušení nejednat nestranně, ale fandit jen jedné
straně, v našem případě liberálně – progresivistickým vizím, velkoryse podporovaným rovněž institucemi
Evropské unie. Pod pláštíkem prosazování „Evropských hodnot“ tak dochází k manipulaci veřejné debaty,
v níž je upřednostňována jen jedna – ta „správná“ strana…

Děje se tak v rámci postmoderního trendu, kdy státní moc deleguje na nestatní instituce stále více svých
vlastních povinností a úkolů, což může vypadat sympaticky, neb stát tím jakoby „zeštíhluje“, posiluje se
„nepolitická politika“, dává se prostor „odborníkům“, nicméně důsledkem je, že tyto činnosti jsou vyváděny zpod veřejné kontroly. Vzniká takový malý český „deep state“, který však pod povrchem má více vlivu a moci, než mnohý volený politik.

Hovoří-li tedy nová vláda o zeštíhlení, zejména v oblastech, kde neziskovky „suplují roli státu“, mám za to,
že myslí právě tohle. Odideologizování, jasné rozlišení, kdo je úředník a kdo aktivista, transparentnost…

To se nám to lobbuje, když nám to platí stát

Souvisejícím problémem je situace, kdy mnohé z těchto „politických neziskovek“ např. lobbují za změnu
zákonů (což samo o sobě je činnost legální a počestná), ale současně pobírají dotace ze státního rozpočtu, nebo jsou dokonce financovány ze zahraničí. Čili ovlivňují činnost státu – za státní peníze! Je to v pořádku? Chceme jako voliči a jako daňoví poplatníci, aby se tak dělo? Aby jedna strana veřejné debaty byla takto zvýhodňována z peněz nás všech?

A pokud jde o zahraniční financování, ať již jde o granty EU, Norské fondy nebo dotace z americké USIAD.
Co je špatného na tom ptát se, v jakém zájmu a za čí peníze tak činí ti, kdo chtějí ovlivňovat naši domácí
politiku?

A že je to prý nedemokratické, či dokonce podle Putinova vzoru? Vždyť známý americký federální zákon
FARA (Foreign Agents Registration Act) už od roku 1938 požaduje, aby osoby a organizace působící v USA ve prospěch zahraničních subjektů (vlád, firem, politických stran) pravidelně zveřejňovaly své financování, aby tak byl regulován zahraniční vliv na americkou politiku.

Obava to není nikterak akademická. Víme, že v minulých letech některé „zelené neziskovky“ vedly kampaň
na podporu Green Dealu a za brzké ukončení provozu uhelných elektráren, a činily tak za peníze z
evropských fondů. Tento skandál je v současnosti vyšetřován na úrovni Evropského parlamentu.

Ještě závažnější jsou odhalení o tom, že granty Evropské unie byla financovaná kampaň některých zdejších „neziskovek“ na poli LGBTIQ+ aktivismu, včetně prosazování redefinice manželství. Také tato causa, stejně jako nerovný přístup pro-rodinných organizací k evropským grantům, je předmětem šetření.

Jinými slovy, Brusel takto nenápadně, oklikou, za našimi zády, ovlivňuje naši vnitřní politiku, navíc
v oblastech, do kterých mu vůbec nic není, vždyť např. rodinné právo je ve výlučné kompetenci členských
států. Myslím, že potřebujeme jasná pravidla, aby Brusel nepoužíval peníze daňových poplatníků
k pokoutnému prosazování vlastní ideologie.

Potřebná reforma neziskového sektoru

Pokud tedy programové prohlášení nové vlády počítá se zřízením veřejného registru dotací pro neziskové
organizace, povinností transparentně zveřejňovat výdaje, označováním organizací financovaných ze
zahraničí, omezením využívání veřejných peněz na politický aktivismus, nevidím na tom nic pobuřujícího.

Nemyslím, že by někdo měl v úmyslu rušit fungující sociální služby či volnočasovou práci s dětmi a zbavovat se toho, co doopravdy veřejně prospívá. Avšak je to právě reforma financování a jeho zprůhlednění a zeštíhlení, a také nové nastavení hranic mezi „neziskovkami“ a státem, co může navrátit transparentnost a důvěryhodnost celému neziskového sektoru – a prospět tak všem stranám.

Ostatně, co se při té příležitosti zamyslet komplexně nad systémem financování neziskového sektoru a
oprášit třeba myšlenku daňových asignací, která by rozhodování o alespoň části financí odebrala státu a
vrátila je přímo daňovým poplatníkům? Jsme jednou z mála evropských zemí a poslední z Visegradské
čtyřky, která tuto metodu pro financování neziskového sektoru nevyužívá.