Od 1. ledna platí novela občanského zákoníku, kterou je zakázáno tělesné trestání dětí.

Čemu přesně má zákon zabránit?

Má zabránit „mlácení“ a týrání dětí, tedy nepřiměřenému trestání dětí? Takové jednání je odsouzeníhodné,
na tom se nepochybně všichni shodneme – ale takové jednání bylo trestné už dříve a nynější novela, která je bez sankce, skutečné násilníky nijak nepostihne! Nebo má zabránit jakémukoliv trestání dětí, včetně nevinného plácnutí přes zadek? Opravdu tohle chceme? Je to krok správným směrem? Nemůže to vést až ke zpochybnění rodičovské autority obecně? Ideálem přece není a nemůže být “netrestat”, nýbrž trestat láskyplně, uměřeně, s ohledem na důstojnost dítěte a úměrně cíli, jehož má být trestem dosaženo. Tedy vychovat všestranně rozvinutého jedince, který je schopen vládnout sám sobě. Pojmy jako autorita, kázeň, a ano, i trest, přece neodmyslitelně do skutečné výchovy patří.

Jistě, žádný trest nemá vést k fyzickému či duševnímu strádání, nemá být ponížením, ani pomstou.
Výchovný repertoár milujících rodičů jistě zahrnuje mnohem víc, než jen občasný pohlavek, avšak u menších dětí je přece plácnutí přes zadek po staletí osvědčený způsob, jak je odradit od jednání, které není rozumné a správné.

Máme zato, že právě taková debata nad smyslem a mezemi rodičovské autority by měla být tou správnou
reakcí na novelu občanského zákoníku. On totiž ten novelizovaný paragraf § 858 občanského zákoníku
(zákon č. 89/2012 Sb.), sám o sobě nijak ďábelsky nezní, posuďte sami:

(1) Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující
zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho
zastupování a spravování jeho jmění; v rámci rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni a oprávněni
pečovat o dítě tak, aby byl zajištěn jeho všestranný rozvoj bez využívání tělesného trestání, duševního
strádání a jiných ponižujících opatření, která se dotýkají důstojnosti dítěte.

Docela ďábelsky však vypadá to, jak by jej chtěli někteří vykládat a využívat. A zdá se, že mnozí se už těší
„do akce“! Spolu s informacemi o změně zákona se totiž v posledních dnech vynořily i různé výklady, rady,
návody a „modelové situace“, jak si za platnosti nového nařízení počínat. Docela mne vyděsilo, že takové texty se hemží výrazy jako „klíčové je říct to systému“, „podezření stačí“, „neřešit, je-li informace pravdivá“, „na dospělou osobu přechází povinnost situaci řešit“, „neohlásíš-li, budeš spolupachatel“, „dozorčím orgánem je OSPOD“…

Co se to tady chystá? Opravdu si chceme vytvořit další orwellovský udavačský systém, v němž se všichni
navzájem sledují a nikdo nevěří nikomu? Dovolíme proměnit ochranu dětí v systémovou nedůvěru vůči
rodičům? Nejde totiž jen o to, co je zakázáno, ale také – a možná především – jak bude zákon vykládán a vymáhán. A tady záleží na celé občanské společnosti – od rodičů, učitelů, přes sociální pracovníky až po soudy. Kam až dovolíme, aby to zašlo.

Stát novelou získává další nástroj k zasahování do autonomie rodiny. Je to další krůček, kterým se důraz
státní sociální péče posunuje z „péče o rodinu“ na „sociálně – právní ochranu dětí“. Nevysloveně se zde
předpokládá, že mezi právy rodičů a právy dětí je konflikt a že stát je tady od toho, aby obojí vyvažoval a
zastával se těch slabších. Tato optika je však nepřirozená a rodině nepřátelská, nesmiřujme se s ní!