Příspěvek byl přednesen Janem Gregorem na veřejném slyšení petičního výboru Poslanecké sněmovny a představil petiční iniciativu Stop poplatkům organizovanou Aliancí pro rodinu. Petiční výbor zasedal dnes tj. dne 5. 11. 2024.
„Praktiky BDSM poznáme predovšetkým z filmu Fifty Shades of Gray. Vynikajúci film. Já si pamatuji, že jsem ho viděla a myslela jsem si, že jo, tak to je BDSM, to já dělat nechci, protože na základě toho filmu, kdy jako prakticky on zmanipuloval jí k nějakým BDSM praktikám, tak. … Jasné, ako by ste do toho nemali byť nútení a musí to byť (Safe Word), pokazilo to moju predstavu o týchto vzťahoch a pritom BDSM vzťahy môžu byť strašne krásne a uspokojivo napĺňajúce.”
Vážené poslankyně a poslanci, vážení hosté. Puštěná ukázka pochází z pořadu Na záchodcích produkovaného Českou televizí a dostupném na portálu ivysílání.cz. Obsah webu je ve 21. století mimo kontrolu správního orgánu, tudíž si na něj ani u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nelze jako koncesionář stěžovat.
Pořad schvalující praktiky BDSM a chválící sledování porna je umístěn na vzdělávacím portálu ČT Edu. Nejde nám o to vyvolat morální paniku, ale jít k tomu podstatnému.
Naplňuje pořadem Na záchodcích ČT veřejnou službu? Je naplňováním mediální veřejné služby podcast Českého rozhlasu Mistrovský kurz Lenky Králové o tom, jak se má koncesionář naučit porozumět trans a nebinárním lidem od trans aktivisty? Nebo další podcastová série Slast moderovaná Lindou Bartošovou? Když už Český rozhlas v rámci veřejné služby produkuje cca 500 podcastů, proč vlastně nemáme veřejnoprávní tištěné noviny?
Odpověď je jednoduchá. Média veřejné služby vznikla jako reakce na technologické limity vysílání dané omezeným počtem kmitočtů pro rozhlas a televize. Produkce a výroba byla extrémně nákladná a nedostupná. Jednalo se o protržní opatření. Nikoliv uzákonění monopolu. Oproti tomu vydávat noviny mohl každý, pokud měl dostatek prostředků. Tiskárna byla dostupná pro všechny. Proto nemáme veřejnoprávní noviny.
Proč tedy v současnosti navržená novela prohlubuje současný nevyhovující fakt, že Český rozhlas a Česká televize expanduje do oblastí, kde již v současnosti je obrovská nabídka? Je jasné, že animovaný film, dokumentaristika a další oblasti jsou bez veřejné podpory těžko udržitelné.
Ale je tomu tak opravdu ve všem, co dnes za koncesionářské poplatky obě veřejnoprávní média dělají?
O tom chceme vyvolat debatu. A to dříve než se zásadním způsobem rozšíří okruh plátců a bude zakotveno pravidelné zvyšování koncesionářských poplatků.
Je nepochybné, že především oblast zpravodajství ve veřejnoprávních médiích je jakousi pojistkou.
Dle samotného zákona má zpravodajství poskytovat objektivní a vyvážené informace. Komentáře a názory mají být odděleny od informací zpravodajského charakteru. Poskytovat pluralitu a vyváženost a zákaz zvýhodňování ve zpravodajství a politicko-publicistických pořadech platí zvlášť citlivě.
Tyto striktní podmínky platí nejen pro veřejnoprávní média, ale pro všechny média, co vysílají. Bez ohledu na to, jak a kdo je platí.
O to horší je, pokud v těchto otázkách selhávají veřejnoprávní média, která mají nesrovnatelné rozpočty a takovou míru autonomie na politické moci a bohužel i managementu. A selhávají systematicky.
Dnes je den, kdy probíhají jedny z nejdůležitějších voleb na světě, ve Spojených státech. Co si o pravděpodobném viceprezidentovi USA J.D. Vancovi myslí redaktoři zpravodajského webu ČT24, ukázali když jej označili za podporovatele takzvané tradiční rodiny. Co tímto přízviskem chtějí odpovědní redaktoři a editoři říci, radši ani nechceme spekulovat.
Rádi bychom na tento aktivismus a individuální pochybení upozornili stížností správnímu orgánu – Radě pro televizní a rozhlasové vysílání. Avšak není to možné, jelikož zpravodajství na webu není lineárním vysíláním, proto ze zákona nepodléhá kontrole správního orgánu – Radě pro televizní a rozhlasové vysílání. Proto si o podpoře možného budoucího viceprezidenta „takzvané” tradiční rodině můžete na webu přečíst stále.
Vám skutečnost, že důležitost a dosah online obsahu narůstá není třeba vysvětlovat.
Jediný, kdo tento trend nereflektuje, je ministerstvo kultury, předkladatel zákona.
Zpravodajský obsah na webech veřejnoprávních médií mimo lineární vysílání není správní orgán oprávněn kontrolovat, a to ani podle předložené velké mediální novely. Dokonce návrh zákona omezuje současné pravomoci Radě ČT.
Náš spolek je na téma rodiny a manželství velmi citlivý, jelikož tuto otázku považujeme za opravdu důležitou. A nejen my. Přes 100 000 petentů osvědčilo svými fyzickými podpisy, že podporuje ústavní zakotvení manželství muže a ženy. A jak na to reagovali redaktoři a vedení zpravodajství a publicistiky ČT a ČRo? Velmi macešsky. Nejenže o výsledku petiční iniciativy ČT neinformovala, ačkoliv se účastnila naší tiskové konference a natáčela ji. Dokonce se opakovaně chovala protizákonně. To si nemyslíme jen my, ale také správní orgán – Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, zástupci veřejnosti kontrolující orgán skrze Radu ČT a i současný generální ředitel Souček. Ze šesti stížností podaných v letech 2020 až 2024 nám bylo vyhověno v 5 případech. Opakovaně se publicistický pořad 168 hodin dopouštěl manipulací a PR kampaně na podporu stejnopohlavního manželství. Pořad sice skončil, stejně jako jeho hlavní tvář Nora Fridrichová, ale konkrétní redaktoři nejspíše zůstali a budou dále pokračovat buď v Reportérech nebo zpravodajství. To je prosím adekvátní reakce a systémové řešení?
Vážené poslankyně a poslanci, vážení hosté, výše uvedené příklady jsou jen symptomy něčeho hlubšího, a to je odtržení redaktorů od jejich diváků a koncesionářů. Obecně narůstá nedůvěra v mainstreamová média.
Je za tím dle našeho názoru naprostá odtrženost od reality, nereflektovaná selhání v zásadních otázkách (stejnopohlavní manželství, kovid, green deal) a přitakávání ideologickým trendům jako je například kalkulačka na ČRo dělající ze všech, kdo nesouhlasí se sebevraždeným plánem Green dealu hlupáka a polovzdělance.
Vše je o lidech. Problém současných veřejnoprávních médií je, že přitahuje kategorie lidí, kteří inklinují k tomu považovat se za ty lepší, vzdělanější, snažící se českou, moravskou a slezskou společnost dovzdělat, což se děje často nepřímo, občas i okatě a nikdy neodporovat převládajícímu mainstreamu.
Jako příklad lze ukázat vyjádření Zdenky Trachtové, bruselské zpravodajky Českého rozhlasu, která na svém twitterovém profilu věští budoucnost konzervativní části společnosti v den hlasování o stejnopohlavním manželství v Poslanecké sněmovně? Proč má redaktorka veřejnoprávního média potřebu urážet velkou část koncesionářů, co se skládají na její plat? Jak asi bude schopna profesionálně referovat o návrhu EU legislativy o přeshraničním uznávání rodičovství pro stejnopohlavní páry? Zaslouží si důvěru koncesionářů?
Je v pořádku mít redaktory s různými názory a politickými preferencemi, jen je nutná pluralita. Ta v České televizi ani v Českém rozhlase není. Hojně zastoupený konzervativní proud v české společnosti v redakcích prostě zastoupený není. Naopak je v něm nadprůměrně zastoupen proud velmi liberální a progresivistický.
Jakmile je tato otázka předmětem kritiky, okamžitě se jedná o útok na pilíř demokracie. A jak říká Apolena Rychlíková (členstva krajně levicového média A2larm v redakci ČRo): „V rozhlase a televizi mají být i věci, co vás štvou. Je to dokonce zdravé.”
Jsem ochoten trpět vystupování Apoleny Rychlíkové v ČRo a také souhlasím, že je to zdravé. Jen je vůbec představitelné, aby v televizi a rozhlas dostali prostor ti, co štvou paní Rychlíkovou a další? Je schopen si samotný management Českého rozhlasu a České televize prosadit osobnosti ze stejně krajního opačného spektra? A znáte někoho takového z obrazovky nebo rádia? Nebo se již management veřejnoprávních médií krajní levice natolik bojí, že není ochoten tuto variantu vůbec připustit?
To jsou témata, na které chceme upozornit. Vážíme si generálního ředitele ČT Součka a jeho snahy ČT reformovat. Naopak u vedení Českého rozhlasu není vidět ani dobrá vůle. V obou případech ale stále nedochází k tomu podstatnému.
Jasnému ohraničení, co je tedy mediální veřejnou službou, která by poptávku veřejnosti doplňovala.
Mediální službu, která bude sjednocovat, ne rozdělovat.
Mediální službu, která bude požívat důvěry, ne nedůvěry. A novým pořadem věnovanému populárnímu fact-checkingu tím nepomůže. Protože ve skutečnosti je fact-checking jen pokračováním politického boje a prosazování postojů pokročilejšími a manipulativnějšími technikami. Stačí se podívat na současné obchodníky s fact-checkingem.
Dnes zde kritizuji. Ne proto, abych si přál konec veřejnoprávních médií. Naše petice a naše dlouhodobá práce v podávání stížností nastavuje zrcadlo vedení veřejnoprávních médiích.
Ne proto, že chceme vyhazovat názorové oponenty. Chceme, aby došlo k reflexi.
Začalo se pracovat na obnově důvěry.
Proto žádáme, aby před zvyšováním koncesionáškých poplatků a uzákoněním slepých míst jako je zpětná legalizace faktického stavu v případě provozování zpravodajského webu Českého rozhlasu proběhly následující konstruktivní kroky:
Za prvé, aby proběhl relevantní výzkum na reprezentativní vzorku populace, co vlastně občané ČR od médií veřejné služby očekávají.
Za druhé doporučujeme, aby v rámci Poslanecké sněmovny vznikla pracovní skupina pro definování veřejné služby v rámci mediálního výboru se zapojením odborníků, soukromé sféry a veřejnosti.
Za třetí v případě navyšování koncesionářských poplatků je třeba rozšířit kontrolu a transparentnost financování veřejnoprávních médií. Výroční zprávy nejsou podrobné a jsou naprosto nesrozumitelné. Zároveň je třeba rozšířit míru kontroly správního orgánu také na online obsah produkovaný veřejnoprávními médii, jelikož jeho reálný vliv spíše poroste než, že bude klesat.
Jan Gregor
