Istanbulská úmluva je nově součástí práva EU. Má tedy smysl v ČR její vnitrostátní ratifikaci odmítnout? Určitě ano. Rozdíl je diametrální. EU jako celek sice Istanbulskou úmluvu (IÚ) ratifikovala, ale mohla tak učinit jen v omezené míře, v oblasti výlučných (institucionální rámec regulace unijních orgánů) a sdílených kompetencí (trestní spolupráce a oblast migrace a azylu). Neříkám, že je to dobře, ale stále ještě máme nějaké možnosti, jak konkrétní naplňování obsahu přistoupení EU k IÚ ovlivňovat, ačkoliv to bude velmi těžké. Obecně evropské instituce hledají spíše cesty, jak svůj vliv a moc ještě rozšířit než naopak. Pokud ale obě komory ratifikují IÚ v ČR, bude to mít podstatně vážnější následky, proto má smysl ratifikaci Istanbulské úmluvy na národní úrovni odmítnout.

Jakmile je totiž mezinárodní smlouva ratifikována, získává přednost před českými zákony (viz čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR) a je bezprostředně vnitrostátně aplikovatelná. To znamená, že kdokoli se může na základě této mezinárodní smlouvy domáhat svých (i jen domnělých) práv přímo před českými úřady a soudy.

Jako ilustrativní příklad teď detailněji rozeberu příběh částečně úspěšné klimatické žaloby v ČR.[1] Následně dám tento precedent do souvislosti s reálně nebezpečnou aplikací související s IÚ. Bude to teď tedy delší, ale je to důležité pro pochopení toho, v čem je vlastně „zakopaný pes“.

Vysoce motivovaná skupina aktivistů financovaných ze zahraničí a ČR[2] podala na Českou republiku žalobu proti nezákonnému zásahu správních orgánů. (A částečně úspěšně, i když spor zatím pravomocně neskončil. Uvízl totiž v ping pongu mezi Správním soudem a Nejvyšším správním soudem.)Do normálního lidského jazyka se dá podstata klimatické žaloby přeložit tak, že žalobci (výše uvedený spolek, sedláci z Českého ráje, lesník ze Strakonicka, muž z Prahy trpící environmentální úzkostí, obec Svatý Jan pod Skalou a lesníci z Hodonínska) žalují český stát za to, že činí málo v ochraně klimatu.

A teď to podstatné. Liknavostí českého státu v ochraně klimatu dle žalobců dochází k zásahu do jejich veřejných subjektivních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv Rady Evropy. Ale nejen to. „Dále žalovaní porušují požadavky právních předpisů národního i mezinárodního práva, které regulují přípustnou míru poškozování životního prostředí změnou klimatu.“[3] Dalším právním základem, o kterou se argumentace žalobců opírá jsou dvě mezinárodní smlouvy. První je Rámcová úmluva Organizace spojených národů o změně klimatu (č. 80/2005 Sb. m. s.) a Pařížská dohoda (č. 64/2017 Sb. m. s.). Pařížská dohoda byla v ČR ratifikována Parlamentem relativně nedávno, v roce 2017. Z ní dle žalobců vyplývá povinnost státu a jeho orgánů usilovat o udržení nárůstu globální teploty do 1,5 °C. A co je nejpodstatnější, zde je konkrétní příklad přímé vymahatelnosti mezinárodní smlouvy a jejich jednotlivých ustanovení:

„Za zvláštní předpis upravující limity pro poškozování životního prostředí v oblasti klimatu ve smyslu § 8 odst. 2 ZŽP lze považovat Pařížskou dohodu, jejíž smluvní stranou se Česká republika stala dne 4. 11. 2017. Jak již bylo uvedeno výše, Pařížská dohoda je dle čl. 10 Ústavy součástí českého právního řádu a má aplikační přednost před zákonem. Dále citovaná ustanovení Pařížské dohody jsou dostatečně jasná, určitá a bezpodmínečná, takže je lze považovat za samovykonatelná (self- executing), což je dle doktríny implicitní podmínkou pro aplikační přednost mezinárodní úmluvy v českém právním řádu (viz Kühn, Z., Kysela, J. Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR, Právní rozhledy č. 7/2002, s. 301-312).”[4]

A teď si zkusme místo termínů „poškozování životního prostředí a klimatu“ dosadit termín „genderově podmíněné násilí“. Ratifikace IÚ v ČR by se rázem stala mezinárodním právním závazkem se všemi konsekvencemi. A vězte, že nabírají až monstrózního charakteru.

V ČR totiž existuje velmi dobře organizovaný systém neziskovek, které si privatizovaly debatu o násilí na ženách a jakkoliv dělají i bohulibou činnost (pomoc týraným ženám), provozují zároveň kulturní revoluci a ztotožňují se s radikálním feminismem, který považuje násilí na ženách ze strany mužů za jeden z pilířů, na kterých je vybudována celá Západní civilizace. Tak to ostatně formuluje i samotná IÚ ve své preambuli.[5] A vězte, že tyto neziskovky nebudou ani minutu váhat, aby pro nějaká domnělá práva, která v IÚ najdou, ČR za něco zažalovaly. Jako jeden z prvních cílů tipuji nezákonný zásah správních orgánů v oblasti nedostatečného financování neziskového sektoru věnujícího se domácímu násilí. Hned v závěsu hádám nedostatečné plnění českého závazku v povinném vzdělávání ve školství, které je zatím málo ideologické (pardon pokrokové!). A tomu i přes hodnotový rozpor s postoji nemalé částí rodičů, musí být učiněna přítrž.

Zkrátka v ČR je vše připraveno, jen chybí ten hlavní nástroj. I proto je třeba některé neziskové organizace a iniciativy vnímat v tomto kontextu. Několik hlavních tváří a neziskových organizací podporujících ratifikaci IÚ má na její ratifikaci osobní zájem. Totožní jednotlivci a organizace jsou z různých důvodů podporováni cizími zeměmi prostřednictvím jejich ambasád v ČR. Celistvý pohled ukazuje seznam podporovatelů relativně nového networkingového a nátlakového vehiklu, který se poskládal z již dobře známých proponentů pod novým praporem se sugestivním názvem „Hlas proti násilí”.[6] Název je dobrou ilustrací nejčastějšího argumentačního faulu, že kdokoliv je proti ratifikaci IÚ je pro násilí. Tak to není. Kdo to nechápe, má problém.

Jenže ideologie nese svoje zkažené ovoce. Časem narazí na svou nekonzistentnost a výrazné limity. Je jen otázkou času, kdy by se IÚ stala tématem strategické litigace trans žen (biologických mužů, kteří se nemohou stát úředně ženami na základě vlastního prohlášení). Téma trans žen (biologických mužů, kteří chtějí být ženami) je nepochybně obsaženo v IÚ (nevidím ho tam jen já, ale i expertní orgán určený k monitorování naplňování Istanbulské úmluvy, tzv. GREVIO, například ve své monitorovací zprávě adresované Gruzii publikované v roce 2022[7]). Trans aktivisté se budou za jásotu ženských feministických organizací spolupodílet na proboxování systému, na jehož konci budou muži odsouzení za znásilnění, kteří se budou cítit poškozeni, když je stát odsoudí k výkonu trestu odnětí svobody v mužské věznici a budou požadovat přeřazení do ženské věznice, právě na základě IÚ, která by měla jako ratifikovaná smlouva přednost před českým zákonem. To je teprve to pravé, konečné osvobození ženy jak má být! Judith Butler si může mnout ruce. Konečně budeme zbaveni sociálních a biologických konstruktů a násilničtí muži budou moci žít v krásném novém světě – tedy v jedné věznici s biologickými ženami, které se jich nebudou bát, jelikož to by byl předsudek, který do světa zalitého duhou nepatří.

Tato mezinárodní smlouva má několik problematických částí, jejichž problematičnost prostě nebyla doposud přesvědčivě vyvrácena. A zároveň jsou takové mezinárodní smlouvy aktivisty velmi oblíbené pro svou obecnost a mnohomluvnost, která může podléhat, v čase proměnlivým, interpretacím.

Rovná debata o potřebnosti Istanbulské úmluvy? Ani omylem!

Debata, zda-li v ČR neratifikovat nebo ratifikovat IÚ se vede v opravdu zvláštních kulisách. Několik zaměstnanců Úřadu vlády ČR je financováno z Norských fondů,[8] aby ČR přesvědčovali o výhodách ratifikace IÚ v rámci projektu To je rovnost!. Naposledy například v Poslanecké sněmovně[9] nebo vydáváním plakátu bojujícího proti „dezinformacím”, který sám obsahuje několik manipulativních a závadějících informací[10]. Nebo třeba vydáním brožury Mýty a fakta, která je sponzorována (pro změnu) EU fondy.[11]

Ale nejen to. I redaktorům veřejnoprávních médií, žel ne výjimečně, v otázce debaty o IÚ ujede profesionalita na dovolenou a nastoupí tendence dovzdělat tu „hloupou společnost” o výhodách Istanbulské úmluvy. Jako v případě prestižního pořadu vysílaného na ČRo s názvem Vinohradská 12, kam si k tématu ratifikace IÚ pozvali její známou fanynku, paní Silvii Lauder z časopisu Respekt.[12] Celá debata byla vedena poněkud tendenčním způsobem s poněkud zákeřnými praktikami. Proto také brzo doručíme k rukám RRTV stížnost (kolikátou už?) na neobjektivitu a nevyváženost veřejnoprávního média.

Je taktéž kouzelné, že pokud jste na straně „dobra”, pravidla pro vás neplatí tak přísně jako v případě jiných témat. To velmi kvalitně rozebral novinář Aleš Borovan na svém webu Borovan.cz. Jedná se konkrétně o veřejné vystoupení paní Smolíkové (předsedkyně Otevřené společnosti, statutární zástupkyně České ženské lobby a spoluzakladatelky iniciativy Hlas proti násilí) na tiskové konferenci poslance Michala Zuny z poslaneckého klubu TOP 09 v Poslanecké sněmovně.

Paní Smolíková je aktivistkou a statutárním zástupcem organizace založené v ČR Open Society Fund Praha podporující ratifikaci Istanbulské úmluvy a dle zjištění Borovana byla fyzicky přítomna na tiskové konferenci pana poslance Michala Zuny za TOP 09 v Poslanecké sněmovně. Zároveň je ale místopředsedkyní Rady pro televizní a rozhlasové vysílání (RRTV). To je správní orgán, který rozhoduje například o vyváženosti a objektivitě veřejnoprávních médií. I proto se členové tohoto orgánu mají ve svém vystupování držet zpět, aby nezpochybňovali reputaci tohoto správního orgánu a nenarušovali důstojnost, nestrannost nebo nezávislost Rady (na základě § 7 odst. 7 písm. c) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání může Poslanecká sněmovna odvolat člena Rady RRTV „…dopustil-li se takového jednání, které narušuje jeho důstojnost, nestrannost nebo nezávislost, anebo zpochybňuje nezávislost nebo nestrannnost Rady.”). Je zajímavé, že politické strany, které v případě Daniela Kõppla velmi intenzivně vystupovaly ve prospěch jeho odvolání za jeho střet zájmů, kdy se podílel na prezidentské kampani Andreje Babiše, hlasitě neburcují a nepoužívají stejně striktní kritéria v případě paní Smolíkové.

Zároveň si asi člověk dokáže představit, jak bude paní Smolíková hlasovat o naší stížnosti proti postupu veřejnoprávního média referujícího o Istanbulské úmluvě, kterou paní Smolíková podporuje. Je to jednoznačný střet zájmů zpochybňující nezávislost Rady jako celku.
Právo EU má aplikační přednost před zákonem. Poslední slovo má však Ústavní soud.
Istanbulská úmluva byla finálně ratifikována na základě souhlasu Rady ministrů spravedlnosti dne 1. června 2023. Hlasování na Radě proběhlo na základě posudku Soudního dvora EU formou kvalifikované většiny, tudíž některé státy byly přehlasovány, ačkoliv jejich Ústavní soud dovodil ratifikaci IÚ za protiústavní. Jednalo se o revoluční změnu, kdy bylo o mezinárodní smlouvě v takto citlivé otázce hlasováno tzv. na sílu a nebyla uplatněna zásada společného souhlasu členských států (common accord). Pozitivem je, že ČR byla prostřednictvím svého ministra spravedlnosti jedním ze států, které byly přehlasovány.[13] Na výsledku to bohužel nic nemění. EU přistoupila k procesu federalizace Unie.

EU jako celek sice IÚ ratifikovala, ale mohla tak učinit jen v omezené míře, v oblasti výlučných (institucionální rámec regulace unijních orgánů) a sdílených kompetencí (trestní spolupráce a oblast migrace a azylu).

Pokud vzniká v rámci práva EU legislativní agenda, která bezprostředně odkazuje na IÚ, máme možnost její finální znění ovlivňovat. Ano, drtivá většina již dnes probíhá v režimu hlasování, kde není potřeba jednomyslnost (například v úpravě harmonizace práv obětí trestných činů), ale stále můžeme hledat spojence, vytvářet blokační menšiny a upozorňovat na pochybný právní základ mnoha návrhů Evropské komise (například pochybný základ některých částí návrhu směrnice o potírání násilí na ženách).[14] O podobě této směrnice se v útrobách unijních orgánů aktuálně jedná a doufám, že se o ní bude finálně jednat až za rozumnějšího složení Evropského parlamentu. Ten je v současnosti v kombinaci s aktuálním složením Komise nejaktivističejší a nejbláznivějším orgánem v celých dějinách EU.
V jakém rozsahu tedy EU přistoupila k IÚ?
EU přistoupila k IÚ na základě dvou rozhodnutí. První se týká výlučné kompetence EU na základě čl. 336 ve spojení s čl. 218 Smlouvy o fungování EU (dále již jen „SFEU”) řešící pracovněprávní otázky pro úředníky a ostatní zaměstnance Unie.

Druhé rozhodnutí se týkalo oblasti sdílených kompetencí mezi státy a EU, a to v oblasti na základě čl. 78 odst. 2 SFEU (otázky azylu a zásady nenavracení), čl. 82 odst. 2 SFEU (otázky práv obětí trestné činnosti), čl. 84 SFEU (otázky prevence).

Právní základ pro přistoupení byl již od počátku předmětem pochybností, proto Evropský parlament podal žádost o posudek Soudnímu dvoru EU. Ten ve svém posudku uvedl, že původně zamýšlený právní základ na základě čl. 83 odst. 1 SFEU (minimální pravidla vymezení trestných činů a sankcí) je v případě práva EU a IÚ průnik natolik minimální, že zde právní základ spíše není než je.

Jak jsem již uvedl výše, stále máme možnost na základě sdílených kompetencí jednat. Rozhodujícím faktorem bude nové složení Evropského parlamentu, které budeme volit příští rok v květnu. A také nové složení Evropské komise, které by mělo být opravdu méně aktivistické.

A když budeme i v EU v rámci sdílených kompetencí přehlasováni a vázáni právem EU? I v takové situaci je to pořád relativně slabší pozice než v případě ratifikované IÚ na národní úrovni. Poslední slovo má v ČR Ústavní soud, jak již v minulosti ukázal na případu Landtová proti ČSSZ (Pl. ÚS 5/12). Jen je otázkou, jaké složení bude mít plénum Ústavního soudu. Zda bude mít dostatečné zastoupení pro možnost bouchnutí do stolu a ukáznění rozpínavosti práva EU v otázkách, které jsou hraniční či mimo přenesenou působnost dle č. 10a Ústavy.

Jak říká klasik, všechno souvisí se vším. Ale stále máme možnost tyto velké věci ovlivňovat. Velké věci totiž vždy začínají nenápadně a drobně. Třeba tím, že nám to nebude jedno a budeme mluvit se svými zákonodárci. A pak taky chodit k volbám.

---

[1] Klimatické žalobě částečně vyhověl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. června 2022, č. j. 14A 101/2021 – 248, dostupný online: https://www.klimazaloba.cz/wp-content/uploads/2022/06/ROZSUDEK.pdf, Ministerstva. Proti rozsudku podal spolek Klimatická žaloba a další žalobci kasační stížnost, stejně tak i žalované resory. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. února 2023, sp. zn. 9 As 116/2022 nezákonnost zásahu ve smyslu výroků III. a IV. ze strany MŽP, MPO, MZE a MD spočívající v nedostatečnosti mitigačních opatření neshledal a výroky zrušil a vrátil MS, ve zbylých částech výroků kasační stížnosti zamítl.
[2] „Na přípravu žaloby a fungování spolku se nám podařilo získat grant od amerického Center for Climate Integrity. (https://climateintegrity.org/) Tato nadace sponzoruje po celém světě skupiny občanů, kteří se rozhodli bránit své životní prostředí za pomoci soudů. Že se Klimatické žalobě podařilo na grant dosáhnout, je obrovským úspěchem a dokazuje to její světovou úroveň. Od nadace dostaneme na první fázi soudního řízení příspěvek 12 500 USD (zhruba 280 000 Kč) s možností navýšení příspěvku v případě, že věc poputuje k Nejvyššímu správnímu soudu. V prosince jsme získali grant 96 000 Kč od Nadace Rodiny Orlických. Je určený na výdaje roku 2021.” (Zdroj: Výroční zpráva spolku Klimatická žaloba za rok 2020, dostupná na webu: https://www.klimazaloba.cz/wp-content/uploads/2022/10/Vyrocni-zprava-Klimaticka-zaloba-2020.pdf (citováno dne 12. 10. 2023)
[3] Klimatická žaloba, Preambule, str. 2, dostupné online: https://www.klimazaloba.cz/wp-content/uploads/2021/04/Klimaticka%CC%81-z%CC%8Caloba.pdf, (náhled ze dne 12. 10. 2023)
[4] Klimatická žaloba, Kapitola 2.1, str. 20, dostupné online: https://www.klimazaloba.cz/wp-content/uploads/2021/04/Klimaticka%CC%81-z%CC%8Caloba.pdf, (náhled ze dne 12. 10. 2023)
[5] „… uvědomujíce si, že násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji;
uvědomujíce si, že násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví a že násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům; (zdroj: IÚ, Preambule, str. 2: dostupné online: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Istanbulska_umluva.pdf (náhled ze dne 12. 10. 2023)
[6] https://hlasprotinasili.cz/
[7] Požadavek zajistit více ochrany a podpory obzvláště určitým skupinám žen, mezi nimi i LBTI, rozvíjením politik a opatření, která mají za cíl překonat specifické překážky, kterým tyto skupiny žen čelí. (GREVIO, Report Georgia, bod 25, strana 14)
[8] „Posilování kapacit a metodologická podpora v prevenci domácího a genderově podmíněného násilí“. Registrační číslo projektu: LP-PDP8-001, Doba realizace: 1. 3. 2020 – 31. 12. 2023
Celkový rozpočet: : (EU/SR podíl): 23 970 000 Kč (NF: 20 374 500 Kč / SR: 3 595 500 Kč
[9]https://www.tojerovnost.cz/cs/panelova-diskuse-v-poslanecke-snemovne-istanbulska-umluva-jako-pomoc-obetem-nasili/
[10] https://www.tojerovnost.cz/cs/istanbulska-umluva-cr/
[11] https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Projekt_OPZ/Vystupy_projektu/brozura_IU.pdf
[12] https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/vinohradska-12-istanbulska-umluva-silvia-lauder_2304250600_pj
[13] https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2369757
[14]https://advokatnidenik.cz/2022/05/12/senat-ma-ve-shode-s-vladou-vyhrady-k-navrhu-smernice-eu-o-nasili-vuci-zenam/