Ministr Plaga rozhodl o odložení povinného zavedení revidovaných Rámcových vzdělávacích programů (RVP). Tento krok vítáme, ale máme zato, že je potřeba učinit mnohem víc!

Ministr školství Robert Plaga (ANO) oznámil, že změny ve vzdělávacích programech začnou na základních školách platit o rok později, tedy v září 2028, nikoliv už letos na podzim. „Pro výuku podle nové RVP není dostatečná podpora tak, aby se vše zvládlo implementovat od 1. září 2027,“ řekl ministr.

Toto rozhodnutí se může jevit jako rozumný krok, vždyť celá revize byla pedagogickou veřejností přijata vlažně, ne-li nelibě. Zveřejnění nového RVP byl úkol spíše odškrtnutý, než zvládnutý, shodují se mnozí odborníci. Většina učitelů změnu nechce, ministerstvo je nedokázalo přesvědčit, není připravena systémová podpora pro školy. K „revizi revize“ vyzvala začátkem února také Asociace ředitelů základních škol, kterým připadají nové RVP nesrozumitelné. Podle ředitelů hrozí, že dojde jen k formálním úpravám, nikoli zásadním změnám.

Ministr hovoří o tom, že během onoho ročního odkladu bude nutné dopracovat metodické a podpůrné materiály a také modelové školní vzdělávací programy, které by školy více motivovaly ke změnám.

„Co se týká obsahu vzdělávání, tak všichni vnímáme nervozitu, situace je horší, než jsem očekával,“ řekl na
tiskovém brífinku.

Obáváme se, že roční odklad je pouze alibistickým a polovičatým řešením, které neřeší podstatu problému. Pomůže pouhý roční odklad bez personálních a metodických změn v týmech, které se na revizi podílely? Pomůže pouhé „dopracování“ manuálů k výchozím materiálům, která samy jsou považovány za problematické?

Ministr Plaga sice přiznává potřebu alespoň dílčích změn, nicméně nikterak nepojmenoval viníky nynějšího stavu, ani nenaznačil, že by mělo dojít ke změnám v institucích, které se na přípravě dosavadních nevyhovujících podkladů podílely.

Především Národnímu pedagogickému institutu (NPI) je připisován hlavní díl viny za to, že revize probíhala z velké části za zavřenými dveřmi, podstatnou měrou se na ní podíleli externisté z aktivistických neziskovek, práce probíhaly bez skutečné debaty s pedagogickou veřejností a vypořádání podaných námitek bylo pouze formální.

Z našeho pohledu však nejproblematičtějším prvkem celá reformy bylo její samotné zadání, tedy další posun školního vzdělávání od předávání znalostí k důrazu na kompetence. Cílem mělo být zmenšení objemu učiva a nahrazení školních osnov (tedy smysluplného celku učiva, který je učitelům oporou a orientací) soupisem kompetencí a dovedností. To je vydáváno za nezbytnou modernizaci a adaptaci, odpovídající Evropským trendům.

Část odborné, pedagogické i rodičovské veřejnosti se naproti tomu netají obavami, že jde o rizikový experiment, který do škol vnáší cizorodé ideologické prvky, oslabuje roli klasických znalostí a zanechává celou řadu nezodpovězených otázek. 

Je stanovení kompetencí jakožto cíle vzdělávání dostatečné? Budou pouhé dovednosti, bez vnitřní osvojené znalosti podstaty věcí, v dalším životě žáků postačující? Jak budou kompetence ověřovány, nejsou-li navázány na konkrétní rozsah učiva? Nebude bez jasně definovaného celku učiva kvalita výuky v každé třídě plně v rukou jednotlivých učitelů? Není to cesta ke zmatkům a nerovnostem ve vzdělávání? Nebudou vágně formulovaná průřezová témata zneužívána k politickému aktivismu?

Naštěstí najdeme řadu osvícených pedagogů, kteří se nebojí své kritické postřehy veřejně vyslovit, ať už je to zakladatel Porgu Martin Roman, pedagog Pavel Bobek, autor nedávno vydané knihy Učitelství jako řemeslo, nebo Jiří Bochez, zástupce ředitele Rakouského gymnázia v Praze, který publikoval výstižný článek v únorových Učitelských novinách.

Pane ministře, nebylo by proto na místě využít čas odkladu a skutečně se nad smyslem reformy znovu
transparentně a neideologicky zamyslet?