Česká školní inspekce (ČŠI) nedávno novelizovala své metodické doporučení „Prevence a postup při šetření a vyřizování stížností a podnětů na úrovni škol a školských zařízení“, které má sloužit jako praktický průvodce pro ředitele škol, zřizovatele a školské rady. 

Kromě řady velmi vítaných rad a doporučení pro usnadnění komunikace mezi rodiči a školou příručka obsahuje také několik příkladů z praxe. Mezi nimi pravděpodobně zaujme rodičovské čtenáře zejména jeden, který je nadepsán „Uvolňování žáků z výuky, která obsahuje LGBTQ+ témata“ a zní takto: 

„V poslední době se v naší ZŠ objevují žádosti rodičů o uvolnění žáka z výuky, ve které je obsažena oblast genderová či LGBTQ témata. Jak na takové žádosti reagovat? Jak má škola postupovat, pokud přímo v hodině vyučující otevře takové téma a některý žák se nechce tohoto tématu účastnit sám nebo na žádost rodičů?“.

Toto téma nám není neznámé, proto odpověď možná některým rodičům vyrazí dech: „Pokud zákonný zástupce žádá o uvolnění a priori z jakékoli výuky s nějakou tematikou (např. teorie genderu), je takové uvolnění nepřípustné.“ 

Jak to tedy je? Mohou rodiče nějak chránit své děti před výukou či vzdělávacími programy, s jejichž obsahem či způsobem provedení se neztotožňují? 

V českém právním řádu a judikatuře skutečně neexistuje možnost jakési obecné a priori „výhrady svědomí“, která by rodičům umožňovala uvolnit dítě z účasti na povinné výuce témat, která jsou součástí schválených Rámcových vzdělávacích programů (RVP). 

Listina základních práv a svobod garantuje svobodu svědomí a náboženského vyznání a dává rodičům právo pečovat o výchovu dětí, toto právo však stojí v konkurenci s právem dítěte na vzdělání (které se realizuje formou povinné školní docházky) a zájmem státu na zajištění jednotného, objektivního a vědecky podloženého základu vědomostí. 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 Ao 1/2011) jasně judikoval, že RVP je závazným dokumentem. Soud konstatoval, že pokud by stát umožnil rodičům selektivně uvolňovat děti z výuky pokaždé, když téma narazí na jejich světonázorové, náboženské či filozofické hodnoty, veřejné školství by se stalo nefunkčním. 

Téměř každé téma (od evoluční biologie přes literaturu, dějepis až po výchovu ke zdraví) se totiž může dotknout něčího přesvědčení či světového názoru. Rodiče tedy nemají právo „filtrovat“ povinný obsah vzdělání. Bránit dětem v docházce na takové hodiny by bylo protizákonné a může být klasifikováno jako přestupek (nebo zanedbávání povinné školní docházky).

Klíčová je hranice mezi informováním a indoktrinací

Přesto však rodiče nejsou zcela bezbranní. Evropský soud pro lidská práva (např. v rozsudku Folgerø proti Norsku, na který česká justice navazuje) totiž rozlišuje mezi dvěma rovinami:

Objektivní předávání informací školou je přípustné a povinné: Škola má právo a povinnost seznamovat žáky s pluralitou světa, vědeckými poznatky a společenskou realitou (což LGBTQ témata a genderové teorie z hlediska sociologie a psychologie jsou). Pokud učitel o tématu informuje neutrálně, vyváženě a s cílem kultivovat toleranci, nejde o porušení práv rodičů. V této rovině tedy musíme strpět výuku i těch témat, která vidíme jinak, leda by se podařilo upozornit na případný nesoulad obsahu vyučovaného právě s RVP – což se může být vzhledem k vágním a obecným formulacím vzdělávacích cílů oříškem. 

Indoktrinace a vnucování ideologie je nepřípustné: Radiče však mají absolutní právo na to, aby témata byla vyučována citlivě, vědecky podloženě a bez ideologického nátlaku a ovlivňování. Pokud by škola žákům aktivně vnucovala konkrétní světonázorové postoje, hodnotila je podle toho, zda tyto postoje sdílejí, nebo zasahovala do jejich intimní sféry, teprve v tu chvíli by docházelo k porušení práv rodičů i dětí, proti kterému mohou rodiče žádat ochranu. Uhlídání této hranice tedy bude hlavním „bitevním polem“, pokud dojde k rozporu mezi názorem školy a rodiči. 

Jak se tedy rodiče mohou legálně bránit?

V případě pochybností je nejlepší cestou otevřená komunikace a korektní domluva. V případě, že se jako rodiče obáváte nevhodné prezentace některého z citlivých témat, nebo dokonce jeho zneužití k ovlivňování dětí či nevhodnému zasahování do jejich intimní sféry, pokuste se o tom hovořit s dotyčným vyučujícím, třídním učitelem či vedením školy. Mnohdy již samotný zájem rodičů o dané téma a vyslovení konkrétních obav může působit preventivně. Pokuste se hledat způsob řešení přijatelný pro obě strany. Je potřeba počítat s tím, že škola skutečně nemusí umožnit ani dílčí uvolnění z hodiny jen na základě rodičovské nedůvěry či nesouhlasu se samotným obsahem vyučování. 

O to pečlivěji je potřeba sledovat a vyhodnocovat způsob jeho provedení, respektování hranic neutrality a nezneužívání práva vyučovat všechny školou povinné žáky k ideologickému ovlivňování. A to zejména v těch situacích, kdy si školy nebo vyučující na tyto „choulostivé“ předměty najímají externisty – nejčastěji tedy aktivistické neziskovky, které se na práci se školními dětmi často specializují.

Pokud má rodič za to, že učitel či lektor nepředává informace objektivně, že žáky indoktrinuje či nemístně ovlivňuje, je na místě se ohradit a situaci řešit s ředitelem školy. Pokud ředitel nápravu nesjedná, rodič může podat podnět na Českou školní inspekci. ČŠI následně prošetří, zda výuka probíhala v souladu s RVP a školským zákonem (tj. zda byla nestranná a věcná). V krajním případě, pokud by státní instituce selhaly a škola prokazatelně zasahovala do práv na mravní výchovu dětí ideologickou kampaní, se lze domáhat ochrany u soudu.