V pátek 11. září proběhlo v Ústí nad Labem každoroční Fórum rodinné politiky, které tradičně pořádá Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV). Ve srovnání s předchozími ročníky jsme pozorovali znatelný ústup od různých ideologicky pojatých témat k problémům, které se rodin reálně týkají. Slovo místo aktivistů dostali především akademici, výzkumníci a lidé z praxe, kteří reálně čelí problémům českých rodin. Zaměřili se zejména na krizi porodnosti a v souvislosti s nedávnými kauzami také na pomoc ohroženým dětem a primární prevenci jejich rodinám. Nezastupitelnou součástí bylo ocenění Pečující roku, které jako vždy představilo veřejnosti příklady dobré praxe neformálních pečujících, stejně jako organizací, které se jim věnují. Vidět
reálné lidi, kteří se zcela nasazují pro druhé je vždy dojemné a inspirativní a ukazuje to, jak je naše společnost, právě v těchto neviditelných hrdinech, silná.
Úvodní blok otevřel svým projevem premiér Andrej Babiš, který zdůraznil, že rozhodnutí, které dělá vláda v rodinné politice dnes, mají důsledky na mnoho let dopředu a je proto zásadní přemýšlet o dopadech současných rozhodnutí, což kvitujeme, ale máme obavu, že se to v mnoha ohledech bohužel stále neděje.
Dále premiér citoval z analýzy neziskového institutu Solvo, který vede Ivana Tykač. Nabízel jejich nápady jako strategické, přičemž některé z nich jako jsou povinné dva roky předškolního vzdělávání a brzký návrat všech matek malých dětí do práce považujeme za pro děti potenciálně škodlivé a rozhodně neplatí, že by se o tom v zainteresovaných kruzích nějak zásadně přemýšlelo, jak zároveň premiér v úvodu chtěl. Vždyť ne každé dvou/tříleté dítě je na institucionální péči připraveno, a ne
každá rodina jej do institucionální péče chce tak brzo dávat. Současně a zároveň považujme za nutné podporovat rodiny, které chtějí mít více dětí, protože právě vícečetné rodiny porodnost reálně zvyšují. Zároveň také matky, které mají 3 a více dětí, nebývají
těmi, kdo horují pro brzký návrat do práce (ano, existují výjimky, jako třeba zrovna paní Tykač, která zřejmě v návrhu školky pro
dvouleté vychází z vlastní zkušenosti; může to ale být mírou pro celou populaci?) Pan premiér také zmínil i vznik nového Úřadu pro rodinu a ohrožené děti a v neposlední řadě připomněl příklady dobré praxe v oblasti rodinné politiky z dílny bývalé maďarské ministryně rodiny, paní Katalin Novak.
Silně prorodinný projev, který deklaroval obdobné myšlenky, které stojí i za programovým prohlášením vlády, pronesl ministr Aleš Juchelka (ANO). Ten uvedl, že rodinná politika se nesmí zaměňovat za politiku sociální. Připomněl, že fungující rodina je místem
přirozené solidarity, která má v ideálním případě předcházet či zcela nahrazovat státní zásahy do sociální oblasti společnosti. Rodinu chápe jako místo, které vytváří lidský a sociální kapitál každé společnosti a za nízkou porodností nevidí pouze ekonomické důvody, ale také kulturní a hodnotové. Juchelka zmínil, že musíme brát velmi vážně manželství, jako instituci, která konstituuje rodinu a chrání děti. Zmínil také to, že někdy hraje negativní roli, když mladí lidé příliš dlouho čekají na ideální chvíli a podmínky, pro založení rodiny, ale taková “ideální chvíle a podmínky” nemusí vůbec přijít.
Přítomní politici – premiér Babiš, ministr Juchelka (oba ANO) i bývalý ministr Jurečka (KDU-ČSL), všichni do jednoho na moderátorův dotaz odpověděli, že státem vytvořené podmínky či rodinná politika nehrály vůbec žádnou roli při jejich vlastním rozhodování o založení rodiny. Děti prostě brali jako přirozenou součást života se svými partnerkami, své první děti měli všichni ještě v čase, když manželky ještě studovaly na vysokých školách.
Jednou z panelistek byla i Edita Stejskalová, náměstkyně ministra práce a sociálních věcí a vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny, ta apelovala na návrat k přirozené intuici a zmínila také intenzifikaci rodičovství, které souvisí s přehnanými nároky, jež mají sociální sítě, a to zvláště na matky. Stejskalová mluvila i o situaci rodin ve vyloučených lokalitách a ohrožených příjmovou chudobou.
Poslední úvodní panelistkou byla Prof. RNDr. Mgr. Jiřina Kocourková, Ph.D., česká demografka, geografka a vysokoškolská pedagožka, která působí jako vedoucí Katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Ta zmiňovala výzkumy, které ukazují na nedostupnost bydlení jako jeden z klíčových aspektů nízké porodnosti u mladých lidí a hovořila také o potřebě “urychlení životní dráhy” mladých lidí, aby se dříve dostali na pomyslné škále škola-práce-bydlení-děti, právě k dětem a nenaráželi tak na biologické limity fertility. Zmiňovala také egalitářský postoj některých skupin společnosti, který tlačí na tzv. genderově vyrovnanou participaci na domácnosti, která ale podle výzkumů ve Skandinávii, kde se střídají na rodičovské povinně matky s otci, vyšší porodnost nepřináší. Zároveň kladla velký důraz na to, aby stát nechával pořád svobodu volby a nedefinoval, kdo a kdy má zůstávat a na jak dlouho s dětmi doma, ale nechával to vždy na konkrétní rodině. Neméně
důležitým prvkem při rozhodování o dětech je podle ní i mezigenerační participace, která není tolik pevná jako v minulosti. Lidově řečeno – babičky jsou dnes pro pravidelnou pomoc daleko, případně mají mnohem víc jiných, konkurenčních možností, kam investovat svůj volný čas. Profesorka Kocourková zmínila, že je to právě rodičovství, které má potenciál podporovat
mezigenerační vazby.
V odpoledním programu jsme navštívili dva panely – Proč se rodí méně dětí? a Ekonomika rodiny: Nejlepší investice společnosti? kde se živě diskutovalo i o tom, že stát, který říká, že kouření je škodlivé, by se neměl bát říct, že ke šťastnému životu patří děti.
Na panelech zazněly konkrétní návrhy řešení, jak může stát odstranit ekonomické překážky, aby se rodiny nebály mít děti. Mezi diskutovanými opatřeními na podporu porodnosti se objevily daňové kompenzace, dostupné bydlení, posílení stability a jistoty vztahů ideálně v manželství, či dokonce zavedení volebního práva dětí (vykonávaného rodiči), které by posílilo hlas rodin ve
společnosti. Z pohledu naší organizace je klíčové, aby se tato řešení nezužovala jen na čistě ekonomický pohled či tlak na rychlý návrat rodičů do práce, ale aby stát dbal na svobodnou volbu rodin a pamatoval, že děti potřebují především stabilní a citově dostupné zázemí v rodině.
Na závěr lze letošní ročník Fóra rodinné politiky jednoznačně pochválit. Akce se velmi vydařila, přinesla podnětnou atmosféru a věnovala se skutečně podstatným a aktuálním věcem, které české rodiny a společnost dlouhodobě pálí.
