Dne 24. ledna 2024 odmítl ve svém hlasování Senát Parlamentu ČR ratifikaci Istanbulské úmluvy (IÚ). Protože se jedná o mezinárodní smlouvu, musí k ní vydat kladné stanovisko obě komory Parlamentu ČR. Senátním hlasováním je tedy proces ratifikace IÚ odmítnut a ukončen, minimálně v tomto volebním období. Na místě bylo přítomno 71 senátorů, pro ratifikaci tedy muselo zvednout ruku alespoň 36 z nich. To se ovšem nepodařilo. Pro IÚ se vyjádřilo 34, proti 28 a 9 senátorů se zdrželo. Zdržení je v tomto případě možné chápat jako “opatrné ne”. Toto neobvyklé hlasování provázela celá konstelace jevů, které stojí za pozornost občanské společnosti.

Rozprava na senátním plénu trvala téměř 7 hodin, což rozhodně nebývá (narozdíl od Poslanecké sněmovny) častým jevem. Na místě byli přítomni zástupci veřejnosti, spolky, které jsou v debatě provázející IÚ dlouhodobě činné a média. I přítomnost zmocněnkyně vlády pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové, v doprovodu Radana Šafaříka, ředitele vládního Odboru rovnosti žen a mužů (ano, to je ten pán, co kdysi velel 9 ženám, dnes se jeho odbor ovšem rozrostl i o jednoho muže a dalších pár žen, někde je peněz evidentně stále nazbyt), byla očekávaná. Čeho se Senát ale nenadál, byly dvě řady veřejné galerie, které zaplnili zástupci ambasád Německa, Velké Británie, Nizozemí, Lucemburska a Francie. Tyto země u nás dlouhodobě lobbují za prosazení IÚ, ačkoliv mají s násilím, zejména na ženách, gigantický problém. A světe div se, Istanbulská úmluva znásilňujícím migrantům v jejich hrůzných činech efektivně nebrání. Až se chce člověku napsat .. “Kde asi udělali soudruzi z NDR chybu?”.

Odpověď je zřejmá. IÚ není nástrojem, který by byl v boji s násilím jakkoliv užitečný. Jedná se totiž o ideologický dokument, který chápe mužsko-ženské vztahy jako z podstaty nespravedlivé a nepřátelské (odtud ono “genderově podmíněné násilí”), nikoliv jako komplementární, ze své podstaty dobré a hodné úcty a kultivace.  Jen málokdo nemůže nevnímat logiku podobnou logice třídního boje. To vše má být ze společnosti odstraněno převýchovou, která má prostupovat všechny stupně vzdělávání dětí a mládeže, má zahrnovat média, speciální programy neziskového sektoru a má dokonce zasahovat i do seberegulačních struktur soukromého podnikání. A to vše za dohledu instituce GREVIO, která je jakýmsi mezinárodním inkvizičním orgánem, určujícím, co je genderově stereotypní, co není a čeho je třeba se neprodleně vyvarovat. Příklady fungování GREVIO, které by byly k smíchu, kdyby člověka neděsily, je možné nalézt zde. Do tohoto orgánu se samozřejmě nevolí, ale dosazuje a jeho členové a členky jsou vázáni imunitou v různých stupních.

Politický zájem na prosazení IÚ byl vidět i v nenadálém hlasování o ústavním soudci Halámkovi, které za přítomnosti prezidenta republiky Petra Pavla, padlo “náhodou” přímo do poloviny schůze konané k ratifikaci IÚ. Pan prezident ujistil senátory, že rozhodně bude na místě sledovat hlasování a předtím stihl na své sociální sítě napsat, že pokládá za absolutně prioritní, aby ČR IÚ ratifikovala. Přítomnost dvou ministrů, spravedlnosti Blažka a školství Beka, už jen dokreslovala závažnost jednání. Když si zástupci ambasád chodili šeptat s paní zmocněnkyní Laurenčíkovou, přátelsky se poplácávali po zádech a předávali si s některými senátory “notičky”, bylo vidět, že je to „befel“, namísto společného hledání toho nejlepšího řešení pro oběti násilí i naši zemi.

ČR má zákony, které trestají viníky násilí, máme zákony proti týrání dětí, máme instituce, včetně neziskových, které s oběťmi pracují. Pokud v tomto ohledu něco nefunguje a zdá se, že minimálně pokulhává, je třeba neprodleně a nutně zjednat nápravu, aby utrpení ani jediné z obětí nezůstalo “na zmar”. Zákony zpřísňující například trestní legislativu se ve Sněmovně chystají. Jsme přesvědčeni, že nepřijetí Istanbulské úmluvy pro její čistě ideologické jádro, popožene všechny zákonodárce k tomu, aby zlepšili to jediné, co může české oběti násilí skutečně chránit, vracet jim důstojnost a pomáhat jim – a tím jsou naše zákony, které spravedlivě potrestají viníky.

A zároveň je bezpodmínečně nutné dodat jednu věc. Pokud stát nezačne posilovat (prestiž) přirozené rodiny, která na svět přivádí a vychovává nejen milované děti, ale také budoucí nové daňové poplatníky, tak sebelepší zákony nepomohou. Děti potřebují dobré vzory svých matek a otců žijících v manželství, nikoliv neustálé rozmělňování pojmů a fragmentaci vazeb. Stabilní rodinné i mezigenerační zázemí totiž ve zdravém lidském vývoji nenahradí nic.