Reakce na otevřený dopis ministra Víta Rakušana adresovaný Alianci pro rodinu
Ministr vnitra, Vít Rakušan (STAN), včera konečně “vylezl z ulity”. Již týden trvající masivní aktivita stovek občanů napříč regiony i politickými preferencemi, jež odmítají vznik nových rodných listů (pro některé děti) s kolonkou “rodič” a “rodič” místo “matka” a “otec”, nese své první plody. Pan ministr nám napsal otevřený dopis, za nějž mu děkujeme a zveřejňujeme svou reakci.
Proč se množství lidí začalo zásadním způsobem vymezovat proti “pouze technické” úpravě rodných listů, jak nás politici STAN ujišťují? Protože pan ministr chce vytvořit dvě kategorie dětí. Ty, které mají dle rodných listů matku a otce (stávající příloha č. 2 – vzor č. 9 platné a účinné vyhlášky č. vyhlášky č. 207/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění) a děti, které mají pouze rodiče a rodiče, protože si to tak dva až čtyři dospělí lidé přáli. Bez ohledu na práva dětí.
Abychom byli k ministru Rakušanovi spravedliví, musíme říct, že on je pouze mezičlánkem v procesu akceptace zahraničního obchodu s lidmi na území ČR. Celé to bují již roky a zásadní roli v této věci sehrála justice. Konkrétně Nejvyšší a Ústavní soud.
Zároveň panu ministrovi nelze upřít, že mezi své politické priority zařadil práva dospělých LGBTIQ+ osob a v jejich prospěch chce akceptaci obchodu s dětmi završit právě ministerskou vyhláškou obsahující vzor nového rodného listu pro děti, které vznikly v zahraniční převážně na objednávku formou náhradního mateřství (navrhovaný vzor č. 23 uvádějící rodiče stejného pohlaví).
Pan ministr nám na náš apel o právech dětí na své rodiče, které ustanovuje Úmluva o právech dítěte, odpověděl: „Nové verze formulářů jsou určeny pro rodiny, v nichž dítě vyrůstá se dvěma matkami či dvěma otci. Takové rodiny, byť se opírají o zahraniční právní úpravy, u nás reálně žijí. Vnímám, že Vám se jejich existence nezamlouvá. Že rodinu chápete a definujete jinak. Nijak Vám toto chápání rodiny neupírám a žádám Vás o jediné: na oplátku neupírejte Vy těmto rodinám a jejich členům, aby svůj osobní život vedli tak, jak to vyhovuje jim. Já jako politik vnímám rodinný a intimní život jako sféru, kam má stát zasahovat pouze tím, že stanoví základní zákonné mantinely, nikoliv tím, že by dával lidem nevyžádané rady, jak žít „správně“. V tomto ohledu tedy nepadají Vaše apely na úrodnou půdu.“
Pan ministr nám podsouvá něco, co jsme si nikdy nemysleli a ani se tak nikdy nevyjádřili. Narážíme na jeho „Vnímám, že Vám se jejich existence nezamlouvá.“
To je tvrzení, které se nezakládá na pravdě a je klamavé.
Nikdy jsme osobní život našich LGBTIQ+ spoluobčanů nehodnotili. Natož jejich rozhodnutí o uspořádání vztahů a životů. To je výhradní odpovědnost každé dospělé osoby. A to i vůči dětem, které si objednali. Jsou to jejich životy.
I když je pro mnoho odborníků a neziskových organizací z celého světa, mezi které patří i ta naše, surogacie neetická praxe, co nepatří do 21. století, nikdy jsme nenavrhovali žádnou ostrakizaci či dokonce trestání pro osoby, které se k tomuto obchodu s dětmi rozhodly.
Vadí nám něco podstatně jiného. Vadí nám, že stát, tady z rukou ministra Rakušana, chce tomuto obchodu s dětmi poskytnout stejný právní rámec jako dětem, co se narodily matce a otci. Vadí nám, že chce stát formou vyhlášky popírat biologickou realitu. Vadí nám, že se stát bude spolupodílet na úmyslné lži a odebírání skutečných dětí skutečným rodičům. Každé dítě má matku a otce. Libovolnou kombinaci dvou dospělých lidí, kteří se tak cítí, nelze státně zapsat jako “rodič” a “rodič”.
Často jsme svědky výsměchu s odůvodněním, že adoptivní rodič je také rodič i když není s dítětem biologicky spřízněn, tak o co nám prý jde. Tento argument má jedno podstatné ALE. Všichni pěstouni i adoptivní rodiče (naše organizace je s mnoha v častém kontaktu), nám zatím řekli, že jejich děti v prepubertálním i pubertálním věku hledají své kořeny. A pamatuje na to i české právo! Ukládá adoptivním rodičům povinnost seznámit dítě citlivě se skutečností, že bylo adoptováno (§ 836 občanského zákoníku) a to nejpozději s nástupem do školy. To aby se předešlo necitlivému odhalení skutečnosti, že jeho rodiče nejsou jeho biologičtí rodiče.
Další neméně podstatný rozdíl je ten, že děti, které mohou být osvojeny o své rodiče přišly. Vždy na základě neštěstí. Buď těmito rodiči zaviněného nebo nezaviněného. Adoptivní rodiče se snaží dětem, které byly osudem výrazně poškozeny, tuto ránu co nejvíce hojit. Situace je tedy taková, že adoptivní rodiče reagují na negativní událost a prokazují velkou odvahu a nedocenitelné dobro.
V případě náhradního mateřství je situace naprosto jiná. Objednatelé se vědomě a předem rozhodnou, že dítě připraví o jednoho z rodičů. Dítě tedy připravují o své kořeny ještě před samotným počátkem jeho existence. Činí tak s pomocí náhradních matek, jejichž motivace je většinově ekonomická, nikoliv altruistická.[1] Jedná se tedy o hrubé vykořisťování žen.
Jsme přesvědčeni, že každý, kdo se na tomto novodobém trhu s lidmi podílí formou zprostředkování a „doručení“ dítěte do rukou objednavatelů, má být trestně odpovědný.
Existuje několik států, které tento obchod s lidmi akceptovaly na základě svého právního uspořádání a těmto smlouvám o pronajmutí dělohy a odnošení dítěte poskytují plnou právní ochranu. Jedná se například o státy jako je Rusko, Ukrajina, některé státy USA (USA nejsou stranou Úmluvy o právech dítěte), Gruzie, Mexiko, Kypr, Kolumbie.
Naopak existuje několik států EU, které veškeré způsoby náhradního mateřství zákonem zakazují. Jsou to Itálie, Německo, Francie a Španělsko.
Jednoznačně odsuzujeme praktiku náhradního mateřství, ať jsou objednavatelé jakékoliv sexuální orientace, národnosti, pohlaví, genderu či čeho jiného chtějí.
Jen mezi lety 2006 až 2010 narostl celosvětově počet náhradních mateřství o 1000 %.[2] Coby ne, pro mnoho stran jde o výnosný byznys. Ostatně obchod s lidmi byl výnosný vždy. Dle odhadů z roku 2012 měla odvětví spojená s náhradním mateřstvím hodnotu 6 miliard dolarů obratu.[3] V současnosti musí jít o výrazně vyšší čísla. Je to přeshraničně výhodný postup, který ale nemyslí na práva těch, kteří se ještě sami obhájit nemohou. A to proto, že ještě sami nemluví, dobře nechodí a vlajky či transparenty jsou pro ně moc těžké. Ano, nemyslí na děti. A pan Rakušan nás všechny chce do této praktiky zatáhnout.
Když soudy mění zákony
Na počátku příběhu o prorůstání právní ochrany obchodu s lidmi stojí institut uznávání zahraničních rozhodnutí ve věcech určení a popření rodičovství, který dle českého práva řeší Nejvyšší soud. Pokud jde o rozhodnutí o určení rodičovství dle zahraniční právní úpravy a alespoň jeden z účastníků je českým občanem, o uznání cizozemského rozhodnutí rozhoduje český Nejvyšší soud.
Původně rozumný institut řešící standardní situace vztahující se k rodičovství byl aktivisty zneužit k legalizaci, v zahraničí vzniklého, náhradního mateřství. Některé zahraniční právní úpravy umožňují soudem do rodného listu dítěte zapsat právě objednatele. Rozhodnuto je ještě před narozením dítěte, což dává objednatelům dostatečnou jistotu, aby byl kontrakt naplněn. Zprvu Nejvyšší soud ČR akceptoval proces náhradního mateřství a akceptoval právní následky zahraniční právní úpravy. Ale pouze ve vztahu k jednomu z objednavatelského páru. To považoval homosexuální pár českého a dánského občana, který i s dětmi pořízenými prostřednictvím náhradního mateřství trvale žil v zahraničí za rozporné s nejlepším zájmem dítěte. Jejich děti byly podle nich při občasných návštěvách ČR vystaveny nižší míře právní jistoty vůči svým dvěma právním rodičům. První senát Ústavního soudu vedený zpravodajkou Šimáčkovou stěžovatelům vyhověl s odkazem, že je v nejlepším zájmu dětí, aby české právo akceptovalo zahraniční právní úpravu USA a zapsalo do rodného listu „dva otce”, protože při vystoupení z letadla jsou vystaveny hypotetickým rizikům oproti jiným dětem. I. senát Ústavního soudu ovšem zcela ignoroval právní institut osoby blízké. Toto rozhodnutí I. senátu Ústavního soudu vyvolalo zásadní přehodnocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v obdobných případech. Od té doby rozhodl v rozsahu několika desítek případů, u kterých akceptoval zahraniční právní úpravy a umožnil do rodných listů zapsat dva otce nebo dvě matky.
Role Rakušanova Ministerstva vnitra
Matriky spadající pod Ministerstvo vnitra se s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vypořádávaly různě. Často tyto nově dovezené instituty ze zahraničí řešily zápisem do rodných listů formou poznámky. Jenže to dvěma mužům nepřipadalo dostatečně důstojné, jsou přece “dva otcové” a to ve všem stejní, jako páry, které tvoří otec a matka dítěte. Proto proti této formě zápisu rodného listu podali správní žalobu. S tou uspěli. Ministerstvo vnitra (gestor matrik) v této otázce mohlo podat kasační stížnost, ale neučinilo tak. Naopak! Agilně reagovalo metodikou, která matriky nabádá, aby do kolonky otec zapisovali oba zahraniční „otce” vedle sebe. Stejně tak i dvě „matky”. Celý dobře propracovaný proces chce ministr Rakušan už jen “doklepnout” novým rodným listem vzor 23, který obsahuje dokonale genderově neutrální kategorii „rodič” a „rodič”.
A my se ptáme, jak je možné, že v případě adoptovaných dětí existuje zákonná povinnost adoptivních rodičů před dětmi mluvit o původních rodičích, zatímco Ministerstvo vnitra pod vedením Víta Rakušana umetá cestu zahraničnímu náhradnímu mateřství s kolonkou “rodič” a “rodič” v rodném listě a této povinnosti stejnopohlavní páry zbavuje?
A nakonec závěrečná poznámka k vyjádření ministra vnitra, které je třeba citovat: „Ve své komunikaci se zaštiťujete právy dítěte, konkrétně právem dítěte na otce a matku. Otce a matku u nás mají také tisíce, možná desetitisíce nešťastných, opuštěných, nebo dokonce týraných dětí. Naplnění tohoto údajného „práva“ jim harmonické dětství a dobré startovní podmínky do života automaticky nezajistilo. Oháníte-li se zájmy dětí, zaměřte své úsilí na ty děti, které pomoc skutečně potřebují. Děti vyrůstající v rodinách stejnopohlavních rodičů to nejsou, a vzhledem k tomu, že řada z nich už je nebo brzy bude dospělá, jistě není daleko doba, kdy Vám to tyto děti řeknou samy.” To je ale dost výrazná paušalizace. Jen samotný fakt, že má dítě otce a matku děti určitě nezachrání. Musí to být funkční otec i funkční matka, ideálně žijící ve stabilním vztahu. S tím se snažíme pomoci a v této agendě nás naši drobní dárci podporují. Nicméně tvrzení, že děti „v rodinách stejnopohlavních párů pomoc nepotřebují”, je prostě dezinformace pane ministře. Několik takových dětí vám osobně představila organizace Them before us v otevřeném dopise i s videem, ve kterém žena vychovaná dvěma lesbami Millie Fontana, hovoří o svých emočních problémech z důvodu chybějícího otce. Jak sama říká, pokud by v rodném listě měla zapsány jako “rodič” a “rodič” svou matku a její partnerku, mohla by být terapeutka, která je vystavila nevyhnutelné potřebě seznámit Millie s jejím otcem, být popotahována za diskriminaci a k záchově nutná pomoc by Millie nikdy nebyla umožněna. Uvědomujete si vůbec, co všechno může Váš podpis způsobit?
[1] Nováková, K., Konečná, H., Sudová, M. Náhradní mateřství v České republice: způsoby hledání náhradní matky. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2018.
[2] Preliminary Document No 10 of March 2012, „A preliminary report on the issues arising in relation to international surrogacy arrangements“, Permanent Bureau of Den Hague Conference on Private International Law.
[3] https://www.bbc.com/news/health-47826356
