Vláda schválila novelu školského zákona a posílá ji do parlamentu. Návrh z dílny ministerstva školství okamžitě vyvolal ostrý střet mezi zastánci a odpůrci inkluze.

Vláda schválila novelu školského zákona, která zásadním způsobem mění systém fungování a financování asistentů pedagoga na základních školách a přináší opatření směřující k revizi inkluzivního vzdělávání. Návrh předložil ministr školství Robert Plaga (ANO), přičemž do konečného znění byly po úvodních neshodách zapracovány také požadavky koaličních partnerů z hnutí SPD a Motoristů.

Nový systém financování asistentů

Hlavní navrhovanou změnou je konec dosavadního systému, kdy byla práce asistenta vázána na konkrétního žáka se speciálními potřebami, kvůli čemuž asistent při odchodu dítěte ze školy ztrácel své místo. Nově se má zavést takzvané institucionální financování, kdy bude mít každá škola nárok na určitý počet asistentů na základě jasných kritérií, jako je počet tříd, žáků a celková míra znevýhodnění dětí. Tento krok by měl přinést ředitelům škol výrazně větší flexibilitu, protože by mohli sami rozhodovat, do které třídy asistenta nasadí. Cílem ministerstva je také profesionalizace asistentů a zastropování jejich počtu, který se od roku 2016 více než ztrojnásobil.

Přísnější metr a spádovost poraden

Do vládního návrhu prošly také zásadní úpravy v oblasti diagnostiky a komunikace s rodinou. Pokud novela projde Parlamentem, ředitelé škol už nebudou vyšetření žáka v pedagogicko-psychologické poradně rodičům pouze doporučovat, ale rovnou je k němu vyzvou. Pokud nebudou rodiče spolupracovat, ředitel věc předá orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), který začne jednat.

Od 1. září 2028 se má navíc zavést spádovost poraden a ministerstvo školství chce začít již od příštího září sbírat a vyhodnocovat jejich data. Tyto informace mají posloužit nejen k určení spádů, ale také k tomu, aby stát mohl z moci úřední nařídit přezkum některých diagnóz. Součástí vládních plánů je rovněž tlak na kraje, aby navýšily kapacity speciálních tříd a speciálních škol.

Materiál byl kabinetem schválený až napodruhé, nyní však míří na začátek dlouhé legislativní cesty k projednání do Poslanecké sněmovny. Podle vicepremiéra Petra Macinky by mohl návrh v parlamentu doznat ještě dalších změn, protože současná koalice považuje tuto novelu za pouhý začátek řešení problematiky inkluze.

Krok kupředu, nebo krok zpět? Pedagogická obec se pře

Schválení vládního návrhu vyvolalo v pedagogické obci i mezi odborníky vlnu reakcí. Pohledy na možné posílení pravomocí ředitelů a na slabiny nynějšího systému se však značně liší.

Zastánci inkluzivního vzdělávání (např. EDUin, Spoluškola, SOFA nebo Nová škola) hodnotí vládní návrh rozporuplně. Oceňují snahu o stabilizaci pozic asistentů, na druhé straně však varují před politickými ústupky, které podle nich mohou poškodit práva dětí a zhoršit podmínky pro jejich vzdělávání.

Odpůrci inkluze naopak namítají, že kvůli tlaku na utlumování speciálního školství v minulých letech přišlo české prostředí o unikátní know-how a děti, které by v menším kolektivu speciální třídy prospívaly, se v běžné třídě trápí i přes přítomnost asistenta. Společné vzdělávání podle nich nepřiměřeně zaměstnává učitele a celá třída se pak přizpůsobuje nejpomalejším, což údajně omezuje rozvoj nadaných dětí.

Kritikům vadí i to, že v dosavadním fungujícím systému je asistent vázaný na jedno dítě, kvůli čemuž profese trpí obrovskou fluktuací. Za mizivý plat navíc do škol často přicházejí nekvalifikovaní lidé. Jak řekl ministr Plaga, nekvalitní asistent se pak pro třídu stává „dalším problémovým dítětem“ místo podpory. Současný systém navíc motivuje školy k tomu, aby získávaly diagnózy pro co nejvíce dětí, protože jen tak dostanou peníze na personál. Kritici proto hovoří o nadužívání diagnóz a umělém navyšování počtu asistentů, které od roku 2016 astronomicky vzrostlo.

Méně svobody pro rodiče? 

Návrh obsahuje dvě opatření, která si zaslouží zvláštní pozornost z hlediska práv rodičů a svobody jejich volby. Prvním je obnovení spádovosti pedagogicko-psychologických poraden, druhým zapojení orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) do situací, kdy rodiče nespolupracují se školou při řešení vzdělávacích obtíží dítěte.

Spádovost poraden může omezit možnost rodičů vybrat si, na koho se se svým dítětem obrátí. Pokud bude odborné posouzení vázáno na územně určené poradenské zařízení, rodiče mohou přijít o možnost svobodně zvolit jinou poradnu, které důvěřují nebo jejíž odborné zaměření lépe odpovídá potřebám jejich dítěte. Záležet přitom bude na konkrétním nastavení pravidel, případných výjimkách a možnosti získat druhý odborný názor. Stát může argumentovat rovnoměrnějším rozložením klientů a lepší kontrolou systému. Z pohledu rodičů však zůstává zásadní otázka, zda administrativní uspořádání poradenské sítě nepřeváží nad jejich právem hledat pro dítě nejvhodnější odbornou pomoc.

Ještě citlivější je plánované zapojení OSPOD. Podle popisovaného návrhu by ředitel školy neměl rodičům pouze doporučit návštěvu pedagogicko-psychologické poradny, ale mohl by je k ní přímo vyzvat a při jejich nespolupráci předat věc orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Takový postup může pomoci v případech, kdy dítě potřebuje odbornou pomoc a rodiče ji bezdůvodně odmítají. Současně však otevírá otázku, kde končí oprávněná ochrana dítěte a kde začíná nepřiměřený zásah státu do rozhodování rodiny.

Nesouhlas rodičů s doporučeným postupem totiž nemusí automaticky znamenat zanedbávání dítěte. Mohou mít pochybnosti o správnosti dosavadního posouzení, nesouhlasit s doporučenými opatřeními nebo chtít vyhledat jiného odborníka. Pokud se takový spor začne řešit prostřednictvím OSPOD, může se vztah mezi školou a rodinou změnit z partnerské spolupráce v konflikt, v němž rodiče budou pod tlakem státní autority. Rozhodující proto bude, jak přesně zákon vymezí důvody pro předání případu, jaké procesní záruky budou mít rodiče a zda bude možné jejich nesouhlas nezávisle přezkoumat.

Obě opatření tak nastolují širší otázku, která přesahuje samotnou reformu inkluzivního vzdělávání: Má stát pouze vytvářet podmínky pro to, aby rodiče mohli pro své děti zvolit vhodnou vzdělávací a odbornou podporu, nebo má mít také stále silnější nástroje, jak jejich rozhodování usměrňovat? Ochrana dítěte a dostupnost odborné pomoci jsou nepochybně legitimní cíle. Stejně důležité však je, aby jejich prosazování nevedlo k automatickému zpochybňování rodičovského úsudku a aby zásahy veřejné moci byly přiměřené, odůvodněné a přezkoumatelné.