Mnozí z těch, kteří dnes na náměstích plamenně řeční o nutnosti chránit děti před násilím v rodinách, jsou totiž titíž lidé, kteří stávající krizi vlastnoručně naprogramovali. Současný stav české ochrany dětí není náhodným selháním jednotlivců, ale přímým důsledkem ideologického tažení, které dalo přednost akademickým teoriím před varováními z praxe.

Česká krajina sociální péče zažívá paradoxní moment. Ve středu 3. června 2026 ožilo pražské náměstí Míru happeningem iniciativy Neviditelné rány, který pod heslem „Bezpečí dětí nesmí být upozaděno právu na biologického rodiče“ volá po systémové změně. Akce se koná pod záštitou prezidenta republiky a na první pohled působí jako chvályhodný budíček pro společnost. Jenže při bližším ohledání reality a personálního obsazení této iniciativy narážíme na hluboké strukturální pokrytectví.

Ideologie versus realita: Jak se bourala záchranná síť

Po celá léta byl diskurz ovládán jedinou mantrou: deinstitucionalizace stůj co stůj. Političky a aktivistky jako bývalá vládní zmocněnkyně Klára Šimáčková Laurenčíková nebo místopředsedkyně Sněmovny Olga Richterová protlačily legislativní změny, které plošně zakázaly umisťování nejmenších dětí do pobytových zařízení. Od ledna 2028 se navíc chystá zákaz ústavní péče pro děti až do sedmi let věku.

Zákaz umisťování dětí do 3 let do ústavů tehdy v srpnu 2021 prošel jako široký poslanecký konsensus. Politici se sice přeli o rychlost změn a výši příspěvků pěstounům, ale na prosazení principu, že děti nepatří do ústavů, se shodla celá Sněmovna. Nechť je tento okamžik varováním do budoucna, že i jinak rozumní lidé mohou podlehnout propagandě „architektů vzdušných zámků“, zvlášť zaklínají-li se tito soucitem s dětmi.

Základní teze novely zněla vznešeně: ústavy se zruší a děti se přesunou do pěstounských rodin, případně se sanují rodiny biologické. Problém nastal v momentě, kdy se tato teorie potkala s tvrdou českou realitou:

• Kritický nedostatek pěstounů: Stát sice zakázal institucionální péči, ale nedokázal zajistit dostatek náhradních rodičů. Podle dat z praxe je ročně identifikováno zhruba 1500 dětí do tří let, které jsou zanedbávané, týrané či zneužívané. Proti tomu stojí pouhých cca 200 volných dlouhodobých pěstounů, kteří navíc logicky nejsou kompatibilní se všemi typy dětí (např. se závažným zdravotním postižením nebo velkými sourozeneckými skupinami).
• Finanční podhodnocení: Zatímco přechodní pěstouni jsou státem saturováni relativně stabilně, dlouhodobé pěstounství bylo finančně i společensky marginalizováno, což vedlo k deficitu zájemců.
• Likvidace krizových kapacit: Vedle kojeneckých ústavů byly drasticky omezeny i kapacity Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP), která poskytujídětem krátkodobé krizové útočiště. Sociální pracovníci dnes běžně obvolávají celou republiku a převážejí ohrožené děti stovky kilometrů, protože pro ně fyzicky neexistuje volné lůžko.

Posun normality aneb Když se zneužívání stane normou

Důsledky tohoto legislativního tlaku detailně popsala Blanka Vildová, dlouholetá vedoucí sociální péče, v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz. Upozorňuje na fenomén, který lze nazvat „posunem společenské normality“.

„Velmi se podceňují rizikové faktory, zlehčují se závislosti, neléčená psychická onemocnění a nekompetence rodičů se o děti starat. To všechno způsobilo, že jsme posunuli to, co je normální, někam, kam vůbec nechceme,“ varuje Vildová.

Protože stát vzal sociálním pracovníkům nástroje (možnost umístit dítě do bezpečného pobytového zařízení) a pěstounů je fatální nedostatek, systém začal generovat zvrácený tlak: děti se za každou cenu nechávají v biologických rodinách, nebo se do nich zbrkle vracejí, protože úřady je zkrátka nemají kam dát. Národní strategie ochrany dětí sice deklarovala, že primární odpovědnost mají rodiče, ale zcela rezignovala na klíčovou podmínku – bezpečí dítěte.

Výsledkem je děsivá statistika: mezi lety 2009 a 2024 bylo v rodinném prostředí v ČR utýráno 107 dětí. Systém se paralyzoval strachem z mezinárodních soudů a lidskoprávního aktivismu, který jakýkoliv zásah do biologické rodiny interpretoval jako selhání státu. Sociální pracovníci OSPOD, kteří čelí obrovskému tlaku, nízkým platům a nulové společenské prestiži, byli nadřízenými orgány často nuceni vracet děti i do vysoce patologických prostředí, kde figurují tvrdé drogy, alkohol a neléčené psychiatrické diagnózy.

Kauza Viktorka: Když teorie zabíjí

Celý tento prohnilý koncept se v plné nahotě ukázal v tragickém případu malé Viktorky. Holčička, která prosperovala v dlouhodobé pěstounské péči, byla soudem na základě systémového nastavení vrácena biologickému otci – člověku s prokazatelnými sklony k násilí a diagnózou paranoidní schizofrenie. Otec dítě po pěti měsících zavraždil.

Tato tragédie ukázala limit takzvané „sanace“ (nápravy) rodiny. Politický předpoklad, že každou dysfunkční rodinu lze opravit tím, že si s ní sociální pracovník popovídá nebo nasadí sociálně-aktivizační službu, se ukázal jako fatální omyl. U těžkých patologií sanace nestačí. Přesto legislativa zkomplikovala i adopce, protože úřady mají povinnost neustále dokola oslovovat biologické příbuzné, i když tito již dříve vyjádřili nezájem. Místo ochrany dětí tak stát v posledních patnácti letech fakticky prováděl „sociálně-právní ochranu rizikových rodičů“.

Prezidentský aktivismus místo nadstranického rozumu

V kontextu těchto strukturálních selhání působí role Hradu přinejmenším rozpačitě. Přijetí záštity nad happeningem ze strany prezidenta republiky sice dává tématu formální váhu, ale zároveň odhaluje hluboké nepochopení problematiky.

Prezidentský úřad by měl z logiky věci fungovat jako nadstranický, moderující prvek, který naslouchá odborníkům z terénu – soudcům, terénním sociálním pracovníkům a psychologům. Místo toho se však hlava státu opět staví na stranu hlasitých aktivistických skupin a politiků, kteří současnou krizi sami způsobili. Podporou akce, kde titíž lidé, kteří systém rozbili, dnes navrhují jeho „opravu“, prezident legitimizuje politické chameleonství a ukazuje, že se nechává unést povrchním PR namísto hluboké analýzy problému.

Cesta ven: Návrat od dogmat k pragmatismu

Pokud má dojít ke skutečné nápravě a ochraně dětí před dalším násilím, je nutné opustit vzdušné zámky sociálního inženýrství a vrátit se k pragmatickým krokům, které odborníci z praxe navrhují:

Zrušení plošných zákazů pobytových zařízení: Stát musí obnovit a transformovat kapacity zařízení rodinného typu a ZDVOP, aby existovala záchranná síť v případech, kdy pěstounská péče není dostupná nebo vhodná.

Ukotvení limitů sanace rodiny: Jasně legislativně stanovit, po jaké době a za jakých podmínek je riziková rodina pro dítě definitivně nebezpečná a kdy musí dostat přednost trvalá náhradní péče (adopce či dlouhodobé pěstounství).

Ochrana funkční rodiny a priorita bezpečí: Stát musí jasně rozlišovat: u funkčních rodin minimalizovat zásahy a chránit jejich autonomii jako nejcennější hodnotu. U rodin s fatální patologií však musí platit, že bezpečí a život dítěte jsou absolutní prioritou, která stojí nad právem rodičů na „vlastnictví“ dítěte.

Posílení prestiže a financování terénu: Zvýšení platových tříd pro pracovníky OSPOD a výrazná finanční podpora dlouhodobých pěstounů, aby sociální práce nebyla jen administrativní zátěží, ale respektovanou profesí.

Nápravu českého systému ochrany dětí nemohou vést lidé, kteří pro pocit vlastní morální nadřazenosti zničili funkční, byť nedokonalé struktury, aniž by za ně měli adekvátní náhradu. Dokud budou mít v této debatě hlavní slovo ideologická dogmata a politický marketing zaštiťovaný nejvyššími ústavními činiteli, systémové rány zůstanou otevřené – a bohužel, pro některé děti i nadále fatální.