Nedávno jsme měli radost, že vláda zrušila souhlas s ratifikačním procesem Istanbulské úmluvy, který ale už za minulé vlády svým hlasováním zastavil Senát. Tehdejší vláda pak neudělala nic, spíše se zdálo, že je nakloněná tomu, aby proces po volební obměně Senátu znovu obnovila. Teď je tedy proces vládou na první pohled definitivně odpískán. Jenže při bližším zkoumání této na první pohled dobré zprávy, vidíme, že ani teď nejde o definitivní tečku, kterou by bylo třeba udělat.

A zase je to jen polovičaté řešení.

Proč? Protože vláda sice zastavila schvalování u nás doma, ale v mezinárodním prostoru neudělala vůbec nic. Tady jsou hlavní háčky:

• Náš podpis pořád platí: V Evropě u České republiky stále svítí status „podepsáno“. Náš podpis z roku 2016 zkrátka nikdo nesmazal.
  
• Časovaná bomba v šuplíku: Kvůli tomu, že jsme podpis nestáhli, může jakákoliv budoucí vláda vzít ten samý dokument a bez složitého vyjednávání ho znovu předložit ke schválení. Úmluva nespí navěky, jen čeká na novou politickou příležitost.
  
  
• Tiché závazky: I když úmluva u nás oficiálně neplatí, mezinárodní právo říká, že jako podepsaný stát bychom neměli dělat nic, co jde proti jejímu duchu.
  
  

Jak by vypadala skutečná tečka? Aby byla Istanbulská úmluva v Česku definitivně mrtvá, musela by vláda náš podpis oficiálně stáhnout (takzvaně úmluvu odpodepsat). Tím by poslala jasný vzkaz: Smluvní stranou se nestaneme, končíme.

Pokud by ji pak chtěl někdo v budoucnu znovu oživit, musel by celý mezinárodní proces rozjet úplně od nuly, což by bylo mnohem složitější. Vláda ale tento finální krok neudělala. Současné zrušení ratifikace je tak spíše jen uklidňující gesto než skutečné vyřešení problému. Bohužel žijeme v době, kdy gesta jsou někdy více než realita.